Úvaha o stanovení výše veřejnoprávně uložené sankce

Nedávno jsem se setkal jako účastník školení s právním názorem, kterým pravděpodobně úspěšně operuje advokacie průmyslu vůči dozorovým orgánům činným na úseku kontroly reklamy. Tento názor zněl asi takto: „Výše udělené sankce nesmí být zastrašující a musí rámcově odpovídat míře nežádoucích důsledků dané reklamy.“

Co je to za hloupost, napadlo mne. Nebyl jsem si však schopen okamžitě vysvětlit, proč to za hloupost vlastně považuji. Vezměte prosím následující analýzu pouze jako subjektivní úvahu, která již byla nutně mnohokráte provedena v oblasti teorie veřejného práva. Detailně tuto teorii však neznám a chtěl bych tento problém zachytit vlastním úhlem pohledu, který mi přijde správný především principiálně. Omlouvám se za mimoprávní terminologii při této drobné analýze, kterou pojmu technickým způsobem.

Sankce a její elementární složky

Pokud bychom se na sankci udělenou v rámci ochrany veřejného zájmu podívali analytickým úhlem pohledu, mohli bychom zcela obecně konstatovat, že komplexní sankce může zahrnovat po stránce elementární několik odlišných složek:

(A) Sankce objektivně-důsledková. Taková sankce přiměřeně odpovídá nežádoucím důsledkům, které byly nebo reálně mohly být způsobeny chováním daného subjektu. Tato sankce nezávisí na tom, zda daný subjekt chtěl vědomě takových důsledků dosáhnout.

(B) Sankce motivačně-důsledková. Taková sankce přiměřeně odpovídá nežádoucím důsledkům, které daný subjekt zamýšlel svým nevyhovujícím chováním dosáhnout. Na rozdíl od sankce objektivně-důsledkové není podstatné, zda jich dosáhl nebo dosáhnout v daném případě mohl.

Sankce A, B jsou sankce kvalitativní. Základem pro stanovení jejich výše je skutečnost, co subjekt skutečně udělal nebo co chtěl udělat v daném případě konkrétního chování. Jsou to sankce typu spravedlivého trestu za to, co subjekt učinil.

(C) Sankce individuálně-preventivní. Taková sankce má za cíl zabránit opakování stejného chování na straně subjektu v budoucnu. Za tímto účelem musí být její kvalita (výše) vždy dostatečná k tomu, aby takový důsledek u daného subjektu vůbec mohl nastat. Je to sankce vycházející z individuálních charakteristik subjektu. Sankce nižší kvality je poté sankce preventivně neúčelná a její uložení de facto tímto úhlem pohledu nelze odůvodnit.

(D) Sankce kolektivně-preventivní (exemplární). Taková sankce má za cíl zabránit opakování stejného chování na straně všech relevantních subjektů v budoucnu. Za tímto účelem musí být taková sankce stanovena odlišně od typu sankce (C). Zde musí kvalita sankce vycházet ze situace celého kontrolovaného průmyslového odvětví a z předpokládaných charakteristik typického představitele. Sankce nižší kvality opět nemůže mít dostatečný kolektivně-preventivní důsledek a sledováním tohoto účeu již poté není odůvodnitelná.

(E) Sankce satisfakční. Taková sankce má za cíl v očích dotčených subjektů vytvořit pocit dostatečně spravedlivého trestu za veřejnosti způsobenou újmu. Ačkoliv o satisfakci jsme zvyklí hovořit spíše v intencích soukromého práva, veřejnoprávně uložené sankce také vnímají třetí subjekty, které na jejich základě považují systém výkonné státní moci jako spravedlivý či nikoliv. Jde o satisfakci morální, nikoliv materiální, která je stále společensky významná.

Sankce C, D, E jsou sankce nádstavbové. Jejich cílem není pouze trest uložený subjektu úměrný obsahu chování v daném případě, ale jiné sledované společenské cíle, které jsou legitimní. Sankci E bychom mohli považovat za hodnotově identickou se sjednocením sankcí A+B, protože spravedlivý trest úměrný celé kvalitě nežádoucího chování by pravděpodobně měl vyvolávat také pocit dostatečně veřejné satisfakce.

Sankce a její povaha