Ústavní soud k náhradě nákladů exekuce při jejím zastavení pro nemajetnost


Klíčová slova článku nemajetnost, náhrada nákladů exekuce, náklady exekuce, zastavení exekuce Datum vytvoření článku 7.1.2011 Kdy naposledy čteno 25.9.2017 06:18
Mgr. et Bc. Hana Hendrychová

Advokátní kancelář Vych & Partners
Lazarská 6
11000 Praha
http://ak-vych.cz

Ústavní soud před nedávnem vydal poměrně významné rozhodnutí v oblasti exekučního řízení, týkající se úhrady nákladů exekutora v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného.

Ve svém nálezu pléna (sp.zn. Pl. ÚS 16/08) se totiž Ústavní soud opětovně přiklonil k svému dřívějšímu právnímu názoru, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Zajímavé je, že tak učinil i přes skutečnost, že zákonodárce v mezidobí mezi dřívější (konstantní) judikaturou Ústavního soudu a nynějším rozhodnutím přikročil ve snaze o změnu náhledu a následně i judikatury Ústavního soudu na tuto problematiku ke změně sporného ustanovení, tedy věty druhé § 89 exekučního řádu. Toto ustanovení § 89 dříve znělo následovně „Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce“. Zákonem č. 347/2007 Sb. však bylo změněno tak, že od 1.1.2008 až dosud ve sporných větách zní: „Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.“

Ústavní soud však co do otázky hrazení nákladů exekutora v případě zastavení exekuce pro nemajetnost oprávněného znovu i pro novou právní úpravu zdůraznil obecné principy úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí a subsidiaritu občanského soudního řádu, jenž je nutné reflektovat i v tomto případě. Zároveň odkázal i na svá předchozí rozhodnutí, z nichž je patrné, že Ústavní soud zastává názor, že povinnost náhrady nákladů řízení může být v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného uložena oprávněnému jen v případě, kdy k objektivní skutkové okolnosti (nedostatek majetku povinného) přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní, tedy procesní zavinění oprávněného. Toto procesní zavinění oprávněného však nelze bez dalšího založit výlučně na jeho dispozičním úkonu – návrhu na nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu sp. zn IV. ÚS 2888/07 či nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 1903/07). Obdobně Ústavní soud reagoval ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09, ve kterém potvrdil, že „není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému.“ Ústavní soud konstatoval, že tento jeho právní názor se v celé své šíři uplatní i pro novelizované znění § 89 exekučního řádu, tedy pro úpravu účinnou od 1.1.2008.

Jeví se jako vhodné podotknout, že všechna výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu rozvádějí hlavní principy, ke kterým se Ústavní soud přihlásil i nyní, a které jsou uvedeny ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06.

Jak již bylo uvedeno, hlavní přínos tohoto nálezu tkví ve skutečnosti, že Ústavní soud bez dalšího konstatoval, že jeho původnímu názoru není na překážku ani již zmiňovaná novelizace dotčeného ustanovení, neboť i přes nové znění § 89 exekučního řádu je možný jeho ústavně konformní výklad (shodný s dosavadním právním názorem Ústavního soudu), a to přes to, že byla v tomto případě jasně patrná snaha zákonodárce obejít vůli Ústavního soudu. Svůj výklad problematiky náhrady nákladů řízení v tomto specifickém případě tedy Ústavní soud nehodlá měnit.

Nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/08

Právní věta:

Ústavní soud (dále jen „ÚS“) ve své judikatuře opakovaně vyložil, že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, má tento přednost před kasací napadeného ustanovení. K tomuto postupu, vycházejícímu z principu minimalizace zásahu přistoupil ÚS i přesto, že si byl plně vědom toho, jak zákonodárce při přijímání napadené právní úpravy postupoval záměrně tak, aby obešel judikaturu ÚS a pokusil se do přijímané právní úpravy prosadit svoji vůli bez ohledu na vysokou míru rizika, že tato právní úprava nebude ústavně konformní. ÚS přísluší toliko kontrola ústavnosti norem, které jsou mu k takové kontrole oprávněnými navrhovateli navrženy.

ÚS ve své judikatuře v případě napětí mezi ústavně konformním a originálním (subjektivním) výkladem přiznal prioritu prvnímu z nich (nález sp.zn. Pl. ÚS 36/01). Větu druhou § 89 exekučního řádu nutno tudíž interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce" (srv. obiter dictum nálezu ÚS sp.zn. IV. ÚS 314/09 z 5.5. 2009).

ÚS tak i v tomto případě dovozuje, že "při takové interpretaci zůstávají zachovány všechny kautely, jež ÚS pro stanovení odměny exekutora ve své předchozí judikatuře vytyčil"(srv. i obiter dictum nálezu ÚS sp.zn. IV. ÚS 314/09).

ÚS rozhodl ve věci návrhu Okresního soudu v Semilech (dále jen „navrhovatel“ či „OS v Semilech“) na zrušení §89 věty druhé zák.č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zák.č. 347/2007 Sb. (dále jen „exekuční řád“), tak že návrh zamítl a uvedl, že ustanovení §89 věty druhé exekučního řádu je nutno ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení §89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.

OS v Semilech navrhl zrušení ustanovení §89 věty druhé exekučního řádu ve znění: „V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný“. S odkazem na konkrétní případ se obrátil na ÚS s návrhem na zrušení § 89 věty druhé exekučního řádu proto, že dle jeho názoru je toto ustanovení v rozporu s čl.36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle navrhovatele je porušeno toto právo ve vztahu k oprávněnému, přičemž by mělo být na státu, aby zajistil vymahatelnost práva, a to aniž by oprávněný předem musel zvažovat, zda exekuce bude či nebude bezvýsledná. Napadenou pr. úpravou jsou náklady nedůvodně přenášeny na oprávněného a nehledí se na to, že dle judikatury soudní exekutor je osobou "obdobného charakteru podnikatele dle obch.zák". Riziko nevymožení pohledávky by mělo být na exekutorovi a porovnává úpravu exekučního řádu s úpravou v o.s.ř., kde se v případě bezvýslednosti rozhoduje dle procesního zavinění. Novelizovaným ustanovením tak nebyla respektována judikatura.

Aktivní legitimace navrhovatele

9. Dle čl.95 odst.2 Ústavy dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s úst. pořádkem, předloží věc ÚS. Toto oprávnění je konkretizováno v §64 odst.3 zák.č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o ÚS"). Podmínkou meritorního projednání návrhu je naplnění čl.95 odst.2 Ústavy ve smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon či jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. ÚS shledal tuto podmínku naplněnou.

Právní hodnocení ÚS

12. Ve věci samé ÚS dospěl k závěru, že návrh není důvodný.

13. ÚS ve své judikatuře opakovaně vyložil, že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, má tento přednost před kasací napadeného ustanovení. K tomuto postupu, vycházejícímu z principu minimalizace zásahu přistoupil ÚS i tentokrát, a to přesto, že si byl plně vědom toho, jak zákonodárce při přijímání napadené pr. úpravy postupoval záměrně tak, aby obešel judikaturu ÚS a pokusil se do přijímané pr. úpravy prosadit svoji vůli bez ohledu na vysokou míru rizika, že tato právní úprava nebude ústavně konformní. ÚS ani v tomto případě však nehodlá vést diskuzi se zákonodárcem, přísluší mu toliko kontrola ústavnosti norem, které jsou mu k takové kontrole oprávněnými navrhovateli navrženy. V této věci má ÚS za to, že interpretativní výrok umožní navrhovateli v dotčeném řízení rozhodnout v ústavně konformních intencích, jež popisuje ve svém návrhu. Obdobně budou moci v analogických situacích rozhodovat i ostatní obecné soudy.

14. Ve stanovisku pléna ÚS sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06 z 12.9.2006 (ST 23/42 SbNU 545) ÚS vyložil, proč za ústavně konformní považuje takový výklad ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu, při němž „ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst.1 exekučního řádu)“.

15. ÚS se poté zabýval otázkou, zda kautely vyřčené ÚS pro určení odměny exekutora ve stanovisku pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 dopadají na napadené znění §89 věty druhé exekučního řádu, jež bylo do právního řádu vneseno zák.č. 347/2007 Sb., účinným po tomto stanovisku pléna ÚS.

16. ÚS v nyní souzené věci akceptuje argumentaci, že "ÚS ve své judikatuře v případě napětí mezi ústavně konformním a originálním (subjektivním) výkladem přiznal prioritu prvnímu z nich (nález sp.zn. Pl. ÚS 36/01). Z této maximy vychází i v posuzované věci. Větu druhou § 89 exekučního řádu nutno tudíž interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce" (srv. obiter dictum nálezu ÚS sp. zn. IV. ÚS 314/09 z 5. května 2009).

17. ÚS i zde dovozuje, že "při takové interpretaci zůstávají zachovány všechny kautely, jež ÚS pro stanovení odměny exekutora ve své předchozí judikatuře vytyčil"(srv. obiter dictum nálezu ÚS sp.zn. IV. ÚS 314/09).

18. V nálezu sp.zn. Pl. ÚS 5/02 z 2.10.2002 ÚS vyslovil, že "záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samostatné právní normě (zákoně) jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv...". ÚS je známo stanovisko přednesené 19.10.2007 na 22. schůzi PS v rámci II. čtení návrhu zákona, kterým se mění exekuční řád (sněm. tisk 178), ministrem spravedlnosti k otázce odměňování exekutora v případě nemajetnosti dlužníka (http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/022schuz/s022131.htm). Pokud by toto stanovisko bylo relevantním vyjádřením originální intence zákonodárce, akceptuje ÚS argumentaci, že "se tato odchyluje od."mantinelů" obsažených v judikatuře ÚS" (srov. obiter dictum ÚS sp.zn. IV. ÚS 314/09).

19. ÚS dospěl k závěru, že navrhovatel navíc nebude napadené ustanovení interpretovat a aplikovat izolovaně od ostatních ustanovení exekučního a o.s.ř.

20. ÚS neshledal důvody ke zrušení §89 věta druhá exekučního řádu a návrh dle §70 odst.2 zák. o ÚS zamítl.

Infodeska.cz