K problematice státního občanství a opce mezi Česko-Slovenskou republikou a Německem v roce 1938


Klíčová slova článku německo, státní občanství, česko-slovensko Datum vytvoření článku 30.5.2011 Kdy naposledy čteno 19.9.2019 14:23
Bc. Jan Juřena

Advokátní kancelář JUDr. Prokop Beneš
Antala Staška 38
14000 Praha
http://bcak.cz

Dne 30. září 1938 čs. vláda přijala Mnichovskou dohodu o odstoupení československého pohraničí, ve kterém převažuje německé obyvatelstvo, vnucenou Německem a Itálií, a dále spojeneckými vládami Francie a Velké Británie.

Ultimátum přednesla i polská vláda, která po čs. straně požadovala odstoupení značné části Těšínska, části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. K dalším územním ztrátám Československa došlo začátkem listopadu 1938, kdy ve Vídni skončila arbitrážní jednání o československo-maďarské hranici, na jejichž základě muselo Československo odstoupit část jižního a východního Slovenska a téměř polovinu Podkarpatské RusiMaďarsku. Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel.[1]

V případě českých zemí byly statisíce obyvatel československé národnosti z odstoupených částí země vyhnány ze svých domovů do vnitrozemí Čech a Moravy. Mnoho jich však v pohraničí zůstalo. Jednalo se především o občany smíšených rodin, kvalifikované odborníky z oblasti průmyslu a v neposlední řadě o obyvatele čistě českých obcí i celých českých oblastí, které Německo proti samotnému duchu Mnichovské dohody okupovalo.[2]

Vedle celé řady hospodářských problémů bylo nutné co nejdříve vyřešit i otázky týkající se vzájemného občanství obyvatel obou národností obsazeného území. Výsledkem byla „Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši o otázkách státního občanství a opce“ podepsaná v Berlíně dne 20. listopadu 1938.[3]Smlouva obsahuje celkem 14 paragrafů, vždy dělených do několika odstavců.

Na úvod je nutné vysvětlení několika základních pojmů. Smlouva se týká úpravy „československých státních občanů“ a „státních příslušníků německých“, resp. „československého státního občanství“ a „německé státní příslušnosti“ navzájem. První pojem odpovídá druhému a naopak. Německý právní řád totiž odlišoval státní příslušnost od státního občanství. Zákon o říšském (státním) občanství z roku 1935 vnímá za německé státní příslušníky pouze ty osoby, které jsou Říši zvláště zavázané za poskytovanou ochranu. Naproti tomu hlavní politická a ostatní práva jsou vysloveně spojována pouze s říšským občanstvím. Občanem Říše pak podle tohoto zákona mohl být navíc pouze Němec či jiný státní příslušník s „příbuznou krví“.[4]

Podmínky nabytí německé státní příslušnosti bývalých československých státních občanů upravuje ve smlouvě o otázkách československého[5] a německého občanství a opce § 1:

„Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže:

a)se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši

nebo

b)pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920

nebo

c)jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b)

nebo

d)jsou manželkami osob, u který jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).

Českoslovenští státní občané německé národnosti, kteří měli 10. října 1938 své bydliště mimo bývalé československé státní území, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže měli 10. října 1938 domovské právo v některé obci připojené k Německé říši.“[6]

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte

Infodeska.cz