Příslušenství pohledávky a náhrada nákladů řízení

Náhrada nákladů řízení je v civilním řízení sporném založena na zásadě úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 občanského soudního řádu (o.s.ř.), která stanovuje určitá pravidla, jimiž se soud při rozhodování o náhradě nákladů řídí. Zásadně platí, že náhrada nákladů sporného řízení náleží tomu účastníku, který ve věci plně uspěl, proti účastníku, který naopak ve věci neuspěl (ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.). Toto pravidlo je však v dalších ustanoveních občanského soudního řádu modifikováno a v některých případech dokonce zcela prolomeno.

V rozhodovací praxi některých soudů se již delší dobu objevuje právní názor, že neúspěch ohledně příslušenství žalované jistiny (zejména úroků z prodlení) je nutno považovat za částečný neúspěch ve věci a při rozhodování o nákladech řízení je pak potřeba postupovat v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Jinými slovy některé soudy při rozhodování o nákladech řízení přihlíží nejen k výši žalované částky, ale i k požadovanému příslušenství a v případě neúspěchu ohledně příslušenství toto považují jako částečný neúspěch ve věci, což se následně promítne v rozhodnutí o nákladech řízení.

Jedná se např. o případ, kdy je žalobce zcela či z větší části úspěšný ohledně jistiny, avšak v příslušenství je zcela úspěšný žalovaný nebo případ, kdy se žalobce podanou žalobou domáhá zaplacení dlužné částky spolu s úrokem z prodlení z této částky od určitého data do zaplacení. Žalovaný po podání žaloby zaplatí pouze jistinu a žalobce vezme žalobu v celém rozsahu zpět, tj. i včetně příslušenství (např. z důvodu neprodlužování sporu, zanedbatelné výši příslušenství aj.) a soud následně řízení zastaví (§ 96 odst. 2 o.s.ř.). Některé soudy zastávají právní názor, že ohledně zastavení řízení co do jistiny jde o procesní zavinění žalovaného, a proto dle ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. je to žalovaný, kdo je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení, avšak ohledně zastavení řízení v části týkající se příslušenství jde pak o zavinění žalobce, který vzal žalobu zpět, aniž by žalovaný žalobou uplatněné příslušenství žalobci zaplatil a v této části je nutno postupovat dle ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. V obou výše uvedených případech pak soudy zjišťují míru procesního úspěchu obou účastníků, a to poměřením žalované jistiny a kapitalizovaného příslušenství do dne rozhodnutí a při rozhodování o nákladech řízení podle poměru úspěchu ve věci mezi účastníky postupují dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.

Přihlížet či nepřihlížet k příslušenství pohledávky při rozhodování o nákladech řízení podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o.s.ř.?

Mám za to, že výše uvedený názor některých soudů je nesprávný a při rozhodování o nákladech řízení by soudy měly přihlížet pouze k výši jistiny a nikoli i k příslušenství pohledávky, a to z následujících důvodů:

1. V ust. § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je stanoveno, že základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že příslušenství pohledávky, pokud netvoří samostatný předmět řízení, nemá vliv na výši soudního poplatku.

2.V ust. § 3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. je stanoveno, že při určení sazby podle odstavce 1 se nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva a dále podle ust. § 14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. platí, že je-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti, o příslušenství pohledávky nebo rozhodnutí procesní povahy, činí sazba odměny 1.000,- Kč. Příslušenství pohledávky v případě, že netvoří samostatný předmět řízení, tedy nemůže mít vliv na stanovení sazby odměny advokáta podle vyhlášky o paušální odměně.

3.Rovněž z ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku vyplývá povaha příslušenství pohledávky, tj. jeho odvozenost.

Ze znění výše uvedených ustanovení lze vyvodit, že není-li zákonem o soudních poplatcích ani vyhláškou o paušální odměně k výši příslušenství přihlíženo, netvoří-li však samostatný předmět řízení, neměl by být podle příslušenství ani poměřován úspěch účastníků ve věci ve smyslu ust. § 142 o.s.ř. K výši příslušenství pohledávky by soudy neměly přihlížet rovněž z důvodu neurčitosti jejich výše, jenž je zpravidla vyjádřena termínem „do zaplacení“, a to z důvodu, že i samotná délka trvání soudního řízení by v takovém případě v nemalé míře mohla rozhodovat o úspěchu či neúspěchu ve věci. Pro názornost, byl-li by žalobce úspěšný ohledně jistiny např. ve výši 5.000,- Kč a neúspěšný co do úroku z prodlení ve výši 10% ročně z této částky, pak výše kapitalizovaného příslušenství při rozhodnutí soudu např. po roce prodlení by představovala neúspěch žalobce co do 500,- Kč, po třech letech však již 1.500,- Kč, což z pohledu náhrady nákladů řízení představuje značný rozdíl. Navíc by to pro soudy znamenalo, že by byly povinny v každém jednotlivém případě vypočítávat konkrétní výši žalovaného příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, což by však bylo v rozporu s požadavkem „do zaplacení“.

Náklady exekučního řízení a příslušenství pohledávky

V souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení bych si dovolila uvést jen pár poznámek k rozhodování o nákladech exekučního řízení, kde je situace opačná a při stanovení odměny advokáta se vychází i z kapitalizované výše příslušenství. Byl-li nařízen výkon rozhodnutí k vymožení přiznaných peněžitých pohledávek, z nichž jedna představuje jistinu a druhá její kapitalizované příslušenství (penále z dlužné částky za určité období), je při rozhodování o odměně advokáta vyloučena aplikace ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., stanovící, že při určení sazby odměny (dle odstavce 1) se nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva; sazba odměny se zde stanoví součtem vymáhaných pohledávek.[1] Výše citované usnesení však neřeší otázku, zda odměna advokáta v rámci exekučního řízení bude stanovena nejen ze součtu jistiny a kapitalizovaného příslušenství, ale také z částky soudem přiznané náhrady nákladů řízení. Jelikož je nárok na náhradu nákladů řízení samostatnou pohledávkou, která vzniká pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků řízení proti jinému účastníkovi, je potřeba přistupovat k této pohledávce jako ke každé jiné pohledávce, ohledně které se exekuční řízení vede, tj. vycházet při určení odměny advokáta jakožto součásti nákladů exekučního řízení rovněž z výše této soudem přiznané pohledávky.[2]Při stanovení odměny advokáta v rámci rozhodování o nákladech exekučního řízení by se tedy mělo vycházet se součtu všech přisouzených pohledávek, není-li však některá z pohledávek předmětem samostatného exekučního řízení.

Závěr

S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že považují-li některé soudy neúspěch v příslušenství jako částečný neúspěch ve věci, je tento závěr nesprávný, neboť v opačném případě, tj. v případě úspěchu účastníka řízení ohledně jistiny i příslušenství, by soudy musely postupovat jako v exekučním řízení, což by odporovalo konstrukci § 3 odst. 3 vyhlášky o paušální odměně i § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Soudy by proto pro posouzení procesního úspěchu toho kterého účastníka neměly přihlížet k výši obecně formulovaného příslušenství pohledávky v petitu žaloby, ale měly by vycházet pouze z výše jistiny. Pro rozhodování o nákladech řízení v civilním řízení sporném dle ust. § 142 o.s.ř. tedy nelze přihlížet k přisouzené či zamítnuté části obecně navrženého příslušenství, pokud příslušenství není od počátku samostatným předmětem soudního řízení.

__________________________________

[1] Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 10 Co 470/2002

[2] Stanovisko sekce pro advokátní tarif ČAK