Právní skutečnosti vedoucí k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů


Klíčová slova článku povinnosti zaměstnavatele, pracovní právo, přechod práv, zaměstnavatel Datum vytvoření článku 29.8.2010 Kdy naposledy čteno 19.11.2017 20:31
Mgr. Ondřej Chlada

Randl Partners advokátní kancelář
CITY TOWER - Hvězdova 1716/2b
140 78 Praha
http://randls.com

Dne 14. července 2010 rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „NS“) ve sporu vedeném pod sp.zn. 21 Cdo 2520/2009 o náhradu mzdy za dobu nepřidělování práce dle pracovní smlouvy mezi žalobkyní, zaměstnankyní L.H., a žalovanými 1) a 2), a to tak, že zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího pro neúplné a tudíž nesprávné posouzení a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Popis situace

Mezi žalovanou 1) a společností XY došlo k uzavření „Smlouvy o převodu vydavatelských práv k časopisu Recepty prima nápadů“ (dále jen „Smlouva o převodu“). Mezi těmito smluvními stranami a žalovanou 2) došlo později podpisu dohody o změně stran Smlouvy o převodu, na základě které vstoupila na místo společnosti XY žalovaná 2). Následně byly žalobkyni a dalším zaměstnancům předloženy dodatky ke stávajícím pracovním smlouvám, jejichž účastníky byly i obě žalované, a kde bylo nově upraveno postavení zaměstnanců a jejich nároky. Žalobkyně, však tento dodatek odmítla podepsat, požadovala nadále přidělování práce od žalované 1) a odmítla plnit pokyny žalované 2).

Tento svůj požadavek odůvodňovala tím, že Smlouva o převodu uzavřená dle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), tj. dle ustanovení o inominátních kontraktech, není smlouvou o prodeji podniku nebo jeho části ve smyslu § 476 a § 487 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 338 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce[1] stanoví případy, za nichž může dojít z přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů kogentně, není možné, aby tyto účinky byly vyvolány pouze na základě smluvního ujednání stran inominátní obchodněprávní smlouvy.

Žalovaná 1) však názor žalobkyni neakceptovala a odmítala ji dál přidělovat práci a naopak to byla žalovaná 2), kdo vyzval žalobkyni, aby se dostavila řádně na pracoviště k výkonu sjednané práce. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tento pokyn neuposlechla, byl s ní žalovanou 2) okamžitě zrušen pracovní poměr. Žalobkyně se proto obrátila na soud a požadovala jednak určení, že její pracovní poměr k žalované 1) nadále trvá a rovněž náhradu mzdy za dobu, po kterou jí nebyla přidělována práce.

Argumentem, o který žalobkyně opírala svůj nárok, bylo tvrzení, že k převodu části podniku vůbec nedošlo a tedy nemohlo dojít ani k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů žalobkyně a dalších zaměstnanců na žalovanou 2).

Obě žalované pak tvrdily, že uzavřením Smlouvy o převodu měli v úmyslu uzavřít smlouvu o převodu části podniku a tedy k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů došlo.

Soudní řízení

Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací žalobě z převážné části vyhověly a přiznaly žalobkyni náhradu mzdy za dobu nepřidělování práce proti žalované 1). Žalovaná 1) však proti rozhodnutí podala dovolání k NS.

NS dal nižším soudům zapravdu v tom, že tvrzení žalovaných, podle nichž bylo záměrem smluvních stran uzavřít smlouvu o prodeji podniku je „účelové“ a vykonstruované teprve poté, kdy se žalobkyně začala u soudu domáhat nároků ze svého pracovního poměru a nelze z něho vyvodit jejich záměr v době uzavírání Smlouvy o převodu. NS zároveň zdůraznil, že „judikatura soudů již dříve dovodila, že dohoda zaměstnavatele o převedení části zaměstnanců k jinému zaměstnavateli není sama o sobě způsobilá přivodit přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ledaže by šlo o právní skutečnost, se kterou zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů“.


Z druhé strany NS potvrdil, že k převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nedochází pouze stanoví-li to zvláštní právní předpisy (prodej podniku či jeho části, nájem podniku, prodej podniku ve veřejné dražbě…), ale také při splnění podmínek vymezených přímo v zákoníku práce ve smyslu § 338 odst. 2 zákoníku práce. V této souvislosti NS nižším soudům vytkl, že se nedostatečně zabývaly tím, zda smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a 2) neměly za následek také převod části úkolů nebo činností žalované 1) na žalovanou 2). Tedy zda z materielního hlediska nebyly zákonné podmínky přechodu práv a povinností dle zákoníku práce splněny, přestože nedošlo k uzavření smlouvy, se kterou je přímo ze zákona spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (např. smlouva o prodeji části podniku dle obchodního zákoníku).

NS se rovněž nesouhlasil s námitkou žalovaných, že „žalobkyně nemá na požadované plnění nárok, neboť nepodala v prekluzivní dvouměsíční lhůtě žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru.“ a odůvodnil ji následovně:

- podání žaloby o určení trvání pracovního poměru není omezeno žádnou lhůtou a totéž obdobně platí i pro řešení otázky, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů;

- pokud by k přechodu práv a povinností nedošlo, byla námitka žalovaných zcela neopodstatněná, jelikož žalovaná 2) by vůbec nebyla v postavení zaměstnavatele a nebyla tak oprávněná skončit pracovní poměr žalobkyně;

- pokud by přesto žalovaná 2) okamžité zrušení pracovního poměru učinila (tedy učinil by ho ten, kdo by k tomu nebyl oprávněn), mohla by se žalobkyně domáhat určení dle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, že rozvázání jejího pracovního poměru je neplatné a že má na takovémto určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby by nebylo omezeno žádnou lhůtou;

- není-li takováto žaloba podána, bylo by možné se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat jako otázkou předběžnou, např. ve sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o náhradu mzdy nebo o určení trvání pracovního poměru.

Shrnutí

Pro posouzení toho, zda došlo či nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu na nového zaměstnavatele je třeba se zabývat všemi možnostmi, které upravuje §338 zákoníku práce, tedy i skutečností, zda nebyl naplněn převod části úkolů nebo činností k jinému zaměstnavateli.

Podání žaloby o určení, že „pracovní poměru trvá“ není omezeno žádnou lhůtou a totéž obdobně platí i pro řešení otázky, zda došlo (platně) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na někoho jiného.

____________________________________________

[1] § 249 starého zákoníku práce – zákona č. 65/1965 Sb.