Jan Nepomuk Kaňka


Klíčová slova článku Jan Nepomuk Kaňka, život a dílo Datum vytvoření článku 1.3.2011 Kdy naposledy čteno 19.9.2019 14:48
Bc. Jan Juřena

Advokátní kancelář JUDr. Prokop Beneš
Antala Staška 38
14000 Praha
http://bcak.cz

Letos uplyne 240 let od narození Jana Nepomuka Kaňky, nestora české advokacie a úspěšného hudebního skladatele. Jan Nepomuk Kaňka pocházel z velmi dobře situované pražské rodiny, což mu samo o sobě předurčovalo úspěšné uplatnění v budoucím profesním životě. Již Kaňkův praděda Vít Václav Kanka (1650–1717) byl majitelem domu č. 565 v pražské Celetné ulici a měl celkem 7 dětí. Z nich je dnes nejznámější patrně František Maxmilián Kaňka (1674–1766), slavný český barokní architekt a císařský stavitel, spolupracovník několika řádů a významných šlechtických rodů a autor několika zámků nebo jejich přestaveb. Velmi zámožný František Maxmilián vlastnil v Praze řadu domů, např. na Starém Městě čp. 551 „Kamenný beránek“, dům čp. 705 „U Zlaté štiky“ na dnešní Dlouhé třídě, dům čp. 949 v Růžové ulici, dům čp. 705 aj. Po smrti své první ženy Ludmily v roce 1736 se ještě téhož roku oženil s Kateřinou Malou z Tulechova. V roce 1744 se oběma manželům narodil syn Jan Nepomuk, otec námi sledovaného Kaňky.

Jan Nepomuk nešel ve stavitelských šlépějích svého otce i děda, nýbrž se vydal na právnickou dráhu, přičemž studia dokončil v roce 1768. V letech 1778–1783 zastával funkci apelačního rady v Čechách. Věnoval se i hudbě. Sám byl velmi dobrým violonchelistou a klavíristou a stál v popředí pražských hudebních kruhů jako pořadatel akademií a koncertů, na kterých vystupoval hrou na klavír i jeho mladý syn Jan.

Jan se narodil dne 10. listopadu 1772 v již zmiňovaném pražském domě U Zlaté štiky. Při křtu v Týnském chrámě dostal celkem tři jména: Jan Nepomuk, František de Paula a Martin. Za kmotry mu byli poštovní ředitel Jan Praunhofer, doktor Sebastian Cechi a Janova babička Kateřina Kaňková. Jak již bylo naznačeno, otec v něm odmala pěstoval vztah k hudbě.

V roce 1788 Jan nastoupil na tříletá studia filozofie, která tehdy představovala nezbytný základ pro další odborné vzdělávání. Z přednášejících profesorů na filozofické fakultě měli na Kaňku největší vliv zejména August Gottlieb Meissner a Ignac Cornova. Meissner, původem Němec, zabývající se českou topografií, organizoval přednášky o krásném umění a řeckém jazyce a posluchače seznamoval s krásnou literaturou a pobízel je k vlastním básnickým pokusům, což mělo vliv i na Kaňku. Ignáci Cornovovi později Kaňka věnoval jednu ze svých skladeb.

Po dokončení filozofie Kaňka přechází na právnickou fakultu. Zde absolvuje nejprve přednášky lenního a německého státního práva, dějiny římského práva, občanské, veřejné a církevní právo a konečně právo obchodní, finanční a statistiku. První rigorózní zkoušku složil z přirozeného, církevního a veřejného práva s vyznamenáním dne 20. srpna 1793. Druhá úspěšná zkouška proběhla 13. května 1794 z práva trestního a třetí 28. září 1794 z dějin. Dne 27. prosince 1794 tak byl úspěšně promován.

V roce 1796 se Kaňka stává advokátem a brzy se těší přízni u představitelů vysokých společenských vrstev a šlechty. V letech 1798–1805 zastával funkci substituta při fiskálním úřadu a vede zde dvojí referát. V roce 1798 umírá Kaňkův otec.

K zajímavým kapitolám z Kaňkova života patří jeho styky a přátelství s Ludwigem van Beethovenem. S umělcem se Kaňka setkal poprvé patrně v roce 1796, kdy Beethoven dlel v Praze a přijal pozvání Kaňkova otce, apelačního rady. Tehdy se i naplno seznámil s hudebním nadáním začínajícího právníka, který se již rok předtím prezentoval skladbou oslavné písně k 50. narozeninám hudebního mecenáše hraběte Jana Šporka. V budoucnu měl ale slavný skladatel ocenit především právní vlohy mladého Kaňky.

V době, kdy se Evropa zmítala v napoleonských válkách, projevil Kaňka poprvé pevně svou loajalitu Habsburské dynastii. To se projevilo i v roce 1812, kdy ho jeden z významných protinapoleonsky smýšlejících panovníků, hessensko-kasselský kníže Vilém I, jmenoval dvorním radou. V nelehké situaci se v tomto období nacházel Ludwig van Beethoven. Totiž, když se Beethoven v roce 1792 usídlil natrvalo ve Vídni, působil tu, kromě pořádání svých koncertů, především jako učitel klavíru ve šlechtických rodinách. To společně s pravidelným platem 600 zlatých od knížete Lichnovského představovalo jeho hlavní zdroj financí. Poté, co Napoleon na vestfálský trůn dosadil svého bratra Jeróma Bonaparte, nabídl nový vestfálský král Beethovenovi v roce 1809 funkci královského kapelníka s velikým ročním platem, opustí-li Rakousko a přestěhuje-li se do Kasselu. To byla pro Beethovena lákavá nabídka, která by mu zaručovala nezávislost na šlechtě. Ta ale o svého klavíristu a skladatele nechtěla přijít, a tak došlo k dohodě několika šlechtických rodin, které se zavázaly vyplácet skladateli pravidelnou roční penzi z vlastních prostředků v celkové výši 4 000 zlatých ročně (arcivévoda Rudolf 1 500 zlatých, kníže Kinský 1 800 zlatých, kníže Lobkovic 700 zlatých) od 1. března 1809. K 15. březnu 1811 byl ale v Rakousku vyhlášen státní bankrot a z celkového objemu vyplácené renty mělo Beethovenovi připadnout jen zlomek peněz. S tím se skladatel nehodlal smířit a začal podnikat právní kroky, v kterých požadoval vyplácení renty v původní výši. U arcivévody Rudolfa byl zprvu úspěšný ovšem příspěvek od knížete Lobkovice od 1. září 1811 nedostával vůbec. Od knížete Kinského Beethoven obdržel souhlas před dvěma svědky při příležitosti, kdy šlechtice navštívil v Praze při své cestě do Teplic. Než ale Kinský o svém záměru mohl informovat knížecí pokladnu, tragicky zemřel. Beethoven nedisponoval žádným písemným dokladem, vyplácení renty mu bylo zcela zastaveno a nakonec podal žalobu proti Kinského dědicům. V tuto chvíli Beethovenovi přišlo vhod, že kurátorem pozůstalosti Kinského, a později i Lobkovice, se stal právě Jan Nepomuk Kaňka. S Kaňkou vedl čilou korespondenci a schopného právníka si předcházel. Kaňka sám měl zájem na zdárné a smírné vyřešení celé záležitosti. Proto Beethovenovi doporučil, aby záležitost neřešil cestou žaloby u zemského soudu, ale obrátil se na soud poručnický. Celý spor byl nakonec ukončen kompromisem obou stran, kdy rozhodnutím poručenského soudu v Praze z 18. ledna 1815 vyplatila Kinského pokladna zadržený příspěvek od počátku roku 1812 do konce března 1815 a nadále skladateli vyplácela roční důchod 1 200 zlatých. Úspěšně pro něj dopadl i spor s rodinou knížete Lobkovice, když i v tomto případě mu byla vyplacena ušlá mzda a nadále dostával stálý roční příspěvek.

Mezi Kaňkou a Beethovenem se poté vytvořilo upřímné přátelství. Beethoven se cítil Kaňkovi zavázán, Kaňka sám mu v Praze přiznanou rentu pravidelně vybíral. Z tohoto přátelství se dodnes zachovala zajímavá korespondence, kterou Kaňka uchovával, a která již byla i publikována.

Dne 20. srpna 1814 byl Jan Nepomuk Kaňka zvolen děkanem právnické fakulty, čímž zahájil své univerzitní aktivity. Ty byly poměrně bohaté, a to i přesto, že sám Kaňka na univerzitě nepřednášel. Patrně právě zvolení děkanem bylo pro něj impulsem k převzetí a vydávání Rothovy soukromé sbírky právních předpisů platných v Království českém. V roce 1819 publikoval chronologický rejstřík k Rothově sbírce a o čtyři roky později mu vyšla dvousvazková příručka o těžkých policejních přestupcích orientované na právo hmotné a procesní.

Ve 20. letech 19. století se Kaňka naplno věnuje advokacii a zastupování šlechtických rodin, hudbě, ale také svému dalšímu velkému koníčku – polnímu hospodářství. Již v roce 1819 si najal hospodářství Jetřichovice na pomezí dnešních středních a jižních Čech a hospodařil zde jako knížecí nájemce po dobu 10 let, než se stal majitelem hospodářství jeho koupí od knížete Ferdinanda z Lobkovic. Vedle Jetřichovic spravoval i statky Doupov a Toužetín.

Od roku 1829 zastává doktor Kaňka funkci rektora pražské univerzity. Do podvědomí odborné veřejnosti se zapisuje svou řečí „Mutuum religionis et Iustitiae in civitate foedus“ z 15. června 1829. Tu přednesl v chrámu sv. Víta při příležitosti stoleté památky kanonizace sv. Jana Nepomuckého a pochvalně se v ní vyjadřoval o habsburské monarchii. Zmíněné oslavy, které plně zapadaly do dlouhodobého pěstování katolického a prohabsburského kultu Jana Nepomuckého, probíhaly celý rok. Kaňka k této příležitosti složil i kantátu pro smíšený sbor a orchestr a v závěru hlavního programu slavností přednesl půl druhé hodiny dlouhou řeč, v které hovořil o důležitém vzájemném vztahu práva a náboženství a její tištěnou verzi věnoval pražskému arcibiskupovi Václavu Leopoldovi Chlumčanskému.

Ve 30. letech 19. století, tedy v období jedné z dalších obrozeneckých vln emancipace českého národa, můžeme sledovat poněkud konzervativní postoje Jana Nepomuka Kaňky k tomuto trendu i k nastupujícímu studentskému hnutí. Při oslavách narozenin Františka I. v roce 1831 přednesl na univerzitě Kaňka apoštolský list papeže Pia VIII adresovaný právě Kaňkovi. Tento list byl odpovědí na dopis, který papeži Kaňka dříve zaslal. Celou zmiňovanou korespondenci nyní Kaňka nechal vytisknout i s průvodním komentářem. Ve spisu Kaňka oslovuje studenty, připomíná, že veškeré své síly věnoval vždy veřejnému životu, opět zmiňuje historickou úlohu sv. Jana Nepomuckého a apeluje na čtenáře, že v přítomné době rozvoje vzdělání a pěstování věd hrozí zároveň v souvislosti s celoevropským trendem nebezpečí narušování starých pořádků, což lze vypozorovat i na pražské univerzitě. V duchu ideologie Svaté aliance poukazuje na zkaženost, která Evropu zachvacuje. V dopise Kaňka papeže ujišťuje, že pražská univerzitní mládež tímto trendem nebude postižena a konečně zveřejňuje papežovo vyjádření díků Kaňkovi.

V pozdějším období Kaňka funkci rektora již nevykonává, avšak v letech 1849–1863 působí jako čestný senior právnické fakulty. O skutečnosti, že byl velmi dobře zapsán u Františka Josefa I. svědčí i to, že byl v roce 1849 přizván do vládního výboru, který připomínkoval novou organizaci soudů v Čechách.

Již bylo naznačeno, Jan Nepomuk Kaňka se aktivně věnoval i spolkové činnosti. Z hudebních spolků se např. angažoval ve Spolku pro církevní hudbu, dále v roce 1840 založil Jednotu cecilskou, která pořádala do roku 1865 řadu hojně navštěvovaných koncertů. Kaňka byl i členem Žofínské akademie nebo Direktoria konzervatoře. Společně se svým přítelem Václavem Pešinou z Čechorodu vstoupil v roce 1829 do Společnosti vlasteneckého musea v Čechách. V souvislosti se svým zájmem o polní hospodářství se stal členem Vlastenecko-hospodářské společnosti v Království českém. Nabyté zkušenosti zužitkoval v ovocnářství, chovu ovcí a skotu a později se stal i členem Společnosti ovocnářské v Čechách, Spolku chovatelů ovcí nebo Společnosti pro povzbuzení řemeslnického a obchodního ducha v Čechách či České společnosti zahradních staveb. V oblasti humanitní činnosti obdržel čestné členství Spolku hluchoněmých a založil Spolek k zásobování nemajetných a přestárlých pražských advokátů.

Jako zajímavost lze jistě uvést, že během 40. let do kanceláře Jana Kaňky vstoupil mladý právník Josef Koch. Toho si bezdětný Kaňka natolik oblíbil, že jej později přijal za vlastního syna.

Když uplynulo 50 let od jeho doktorátu, obdržel Kaňka jubilární doktorský diplom. U příležitosti 500. výročí založení pražské univerzity inicioval vytvoření pomníku zakladateli Karlu IV., který byl odhalen bez větších slavností v podnebí probíhající revolučních událostí v lednu 1849. Když v květnu 1859 zemřel Kaňkův přítel kněz a spisovatel Václav Pešina z Čechorodu, postaral se Kaňka o vybudování pomníku, věnovaném i jemu.

Pozornosti si zaslouží i Kaňkova aktivita v Jetřichovicích, kde hospodařil a střídavě žil. V roce 1830 zde založil Spolek chudých a každoročně při příležitostech svátků chudé obyvatelstvo Jetřichovic a okolí obdarovával. V době cholery v roce 1831 poskytoval nemocným zdarma léky a potraviny. Tato činnost byla oceněna pražskou arcibiskupskou koncistoří a později i dvojím vysokým vyznamenáním – řádem Františka Josefa I. a komandatérským řádem sv. Silvestra od papeže Pia IX. Kaňka dbal i na vzdělání obyvatel, když z velké části na svůj náklad nechal v Jetřichovicích vybudovat školní budovu s knihovnou. V letech 1857–1859 nechává přestavět v novogotickém slohu tamější zámek, do kterého nechal umístit knihovnu o 20 tis. svazcích a zároveň nechal v novorománském slohu vystavět kapli Bolestné P. Marie. Jeho celoživotní aktivity vedly k povýšení do rytířského dědičného stavu.

V roce 1863 umírá Kaňkův adoptivní syn Josef Koch-Kaňka, jenž měl před svou smrtí odkázat Muzeu království Českého v Praze přes 70 tis. dřevotisků, rytin, výkresů a kolem 400 vzácných knih ze své rozsáhlé sbírky.

I v pokročilém věku se v rámci svých možností doktor Kaňka zajímal o společenské dění i právní svět. Na sklonku svého života byl ještě v únoru 1865 s velkým potleskem přijat do nově vzniklé Jednoty právnické. Jan Nepomuk Kaňka zemřel v úctyhodném věku 93 let dne 15. dubna 1865 ve svém domě (nyní Národní třída čp. 16) v Praze. Pochován byl v jetřichovické kapli v hrobce před oltářem. Pomník nese tento nápis: „Jan Nepomuk Kaňka, jubilární doktor všech práv, zemský advokát v království Českém, rytíř řádu císaře Františka Josefa, comandeur papežského řádu svatého Silvestra, vysloužilý rektor Magnificus a děkan na c. k. vysokých školách Karlo-Ferdinandských v Praze, volence Hessenského rada dvorský, usedlý měšťan pražský a čestný občan v Sedlci, pán na Jetřichovicích… Narozen dne 10. listopadu 1772, zemřel dne 15. dubna 1865. Pán s tebou!“

Majetek Jana Nepomuka Kaňky zdědila jeho žena Vilemína Apt-Kaňková. Ta svého muže přežila o 24 let a roku 1899 zanechala po své smrti závěť, kterou založila nadaci pojmenovanou po svém muži „Nadace Dr. Kaňky pro ctihodné chudé advokáty, kteří vykonávali povolání své v království českém, jakož i pro chudé vdovy a sirotky takových advokátů.“ Právě této nadaci odkázala jejich dům, nyní známý jako Kaňkův palác, který je dnes sídlem České advokátní komory.

Na závěr lze např. uvést, že odkaz Jana Nepomuka Kaňky připomněl na Pražském hradě i předseda České advokátní komory JUDr. Martin Vychopeň dne 17. září 2010. Stalo se tak při příležitosti konání konference „Novodobá advokátní etika“, která byla jakousi neformální oslavou 20 let od obnovené nezávislosti české advokacie. Dne 5. prosince 2011 byla navíc po předchozí kampani mapování osudů doktora Kaňky za účasti mnoha významných představitelů české advokacie v Kaňkově paláci odhalena pamětní deska a busta Jana Nepomuka Kaňky. Jinou současnou památkou na mecenáše české advokacie je pak např. hymna České advokátní komory, která vznikla na motivy Kaňkova klavírního koncertu.

...

Zde není konec článku. Pro zobrazení plné verze všech článků se prosím přihlaste nebo se zcela zdarma registrujte

Infodeska.cz