Prvostupňovým rozsudkem okresního soudu byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a odst. 3 tr. zákona a podle § 224 odst. 3 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku.

Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 6 let podle § 49 odst. a § 50 odst. 1tr. zákona.

K odvolání obviněného krajský soud podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. rozhodl znovu tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 21, odst. 2 tr. zákona a podle § 224 odst. 2 tr. zákona ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 5 let.

V daném případě spočívala dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo po hlavní silnici a vozidlo řízené poškozenou vjelo do křižovatky z vedlejší silnice. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně korigovaných zjištěními soudu odvolacího, se obviněný měl trestného činu dopustit tím, že dne 5. 7. 2005 v 6:10 při řízení osobního vozidla na hlavní silnici překročil nejvyšší povolenou rychlost, která je v místě dopravní nehody omezena na 70 km/h, nejméně o 27 km/h a dále nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem, a to zejména zdravotnímu stavu, neboť v době jízdy trpěl oční vadou, a to slepotou levého oka a trubicovým viděním pravého oka v rozsahu 10-15º. V důsledku toho došlo k tomu, že přední částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla Škoda Favorit, které dokončovalo odbočování z vedlejší silnice vlevo na hlavní silnici, a při tomto střetu došlo ke smrtelnému zranění jak řidičky a jejího spolujezdce z vozidla Škoda Favorit, tak spolujezdce obviněného. Jinými slovy obviněný přijížděl po hlavní komunikaci s právem přednosti v jízdě, tedy po silnici vyššího řádu, než poškozená řidička vozidla Škoda Favorit. Ta přijížděla po vedlejší silnici označené značkou „dej přednost v jízdě!“. Z revizního znaleckého posudku, který byl hlavním podkladem při rozhodování soudů obou stupňů, vyplynulo, že hlavní silnice, po které obviněný přijížděl, byla v dobrém technickém stavu a tvořila přímý, dobře přehledný úsek. Poškozené řidičce vozidla Škoda Favorit dle tohoto posudku nic nebránilo ve výhledu na vozidlo, blížící se po hlavní silnici. V době, kdy se poškozená rozhodovala, zda vjede do křižovatky (byly vzaty v potaz obě varianty, které zůstaly co do zjištění skutkového stavu věci sporné, tedy její rozjíždění z nulové rychlosti i plynulé vjetí do křižovatky bez zastavení před její hranicí), bylo vozidlo obviněného vzdáleno 107 – 173,8 m a 3,9 – 6,4 s před střetem. Poškozená tedy musela vidět přijíždějící vozidlo obviněného.

Na rozdíl od soudů prvého a druhého stupně soud dovolací v usnesení vydaném k dovolání obviněného pod sp.zn. 7 Tdo 1156/2010 dovodil, že byly v daném případě tak porušeny dvě základní povinnosti. Obviněný porušil povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost a poškozená řidička vozidla Škoda Favorit povinnost dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní komunikaci. Nejvyšší soud označil v dané situaci jako primární povinnost dát přednost v jízdě. Překročením rychlosti na rovném a přehledném úseku hlavní komunikace bez většího provozu, jak tomu bylo v daném případě, totiž samo o sobě nevede ke kolizní situaci a střetu vozidel. V případě nedání přednosti v jízdě je tomu ale zcela naopak, protože zpravidla ke střetu vozidel vede, a to i s fatálními následky. Je třeba samozřejmě zkoumat, jak intenzivní bylo překročení povolené rychlosti. Překročení rychlosti o 27 km/h Nejvyšší soud v daném případě neshledal porušením extrémním. Vzhledem k aplikaci principu omezené důvěry se obviněný mohl spoléhat na to, že mu poškozená dá přednost v jízdě. Princip omezené důvěry lze samozřejmě aplikovat i na jednání poškozené (mohla spoléhat na to, že obviněný dodrží svoji povinnost a nepřekročí povolenou rychlost). Primárně však porušila svoji povinnost právě ona. Tedy především obviněný měl právo spoléhat na to, že ona dodrží svoji povinnost a dá mu přednost v jízdě.

Závěr soudů, že obviněný zcela zavinil dopravní nehodu překročením povolené rychlosti, není podle názoru Nejvyššího soudu správný, neboť poškozená porušila primární povinnost a nejasnou situaci na křižovatce si vysvětlila ve svůj prospěch.

Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací dovolatele, podle níž poškozená nemohla objektivně rozpoznat rychlost vozidla obviněného, které se k ní blížilo zprava po hlavní komunikaci. Neměla-li tedy žádnou představu o jeho rychlosti, nemohla se bez ohledu na jeho skutečnou rychlost spoléhat na to, že křižovatkou projede bezpečně. V tomto místě si dovolím poznámku. Vzhledem k tomu, že šlo o úsek komunikace mimo obec, nemohla poškozená objektivně ani vědět (nebylo prokázáno, že by věděla), jakou rychlostí je povoleno jet právě v úseku, ve kterém se pohyboval obviněný (rychlost byla v daném místě omezena na 70 km/h, což poškozená nemusela vůbec vědět). Mohla či měla tedy předpokládat, že se k ní může vozidlo obviněného blížit rychlostí 90 km/h.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyplývá, že účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na povahu a závažnost svého porušení těchto pravidel. Tak by tomu bylo např. v situaci, kdy by se jednalo o nepřehlednou křižovatku za ohybem hlavní silnice, kde by byl v důsledku terénních nerovností nebo lesního porostu znemožněn dostatečný výhled do křižujících se silnic, a z tohoto důvodu by byla rychlost na hlavní silnici omezena. Z tohoto popisu podaného Nejvyšším soudem lze dovodit, že pokud by v takové situaci řidič jedoucí po hlavní silnici natolik překročil povolenou rychlost, že by řidiči přijíždějícímu z vedlejší silnice objektivně znemožnil dát mu přednost v jízdě, šlo by vzhledem k těmto okolnostem o závažné porušení pravidel, které by vylučovalo právo řidiče jedoucího po hlavní silnici očekávat od řidiče vjíždějícího z vedlejší komunikace dodržení jeho povinnosti dát mu přednost v jízdě. V době, kdy by vjížděl na hlavní silnici, by totiž žádné vozidlo jedoucí po ní neviděl.

Tak tomu ale v daném případě nebylo. Křižovatka byla zcela přehledná a poškozená měla ničím nerušený výhled do křižovatky a vozidlo blížící se k ní po hlavní komunikaci musela vidět včas tak, aby zhodnotila, zda se stihne bezpečně zařadit.

Nejvyšší soud tak na rozdíl od soudů prvého a druhého stupně učinil závěr, že důvodem vzniku dopravní nehody bylo právě nedání přednosti v jízdě obviněnému poškozenou, která nebyla dostatečně opatrná a nepočínala si v rámci své prevenční povinnosti tak, jak měla. Vyhodnotila tak situaci v křižovatce nepatřičně ve svůj prospěch.

Nejvyšší soud dále vyvrátil závěr odvolacího soudu o tom, že nelze mít za to, že by poškozená řidička způsobem řízení svého vozidla vytvořila obviněnému „tzv. náhlou překážku“. Poškozená jako řidička vozidla byla účastníkem provozu na pozemní komunikaci ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Vozidlo jí řízené tak nemohlo být považováno v žádném případě za překážku v provozu ve smyslu definice obsažené v uvedeném zákoně (to, že by„vytvořila náhlou překážku“ tak nemohlo mít vliv na jeho trestněprávní odpovědnost).

Obdobná situace střetu povinnosti dát přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici a povinnosti dodržovat maximální povolenou rychlost byla řešena Nejvyšším soudem také v trestních věcech vedených mimo jiné pod sp.zn. 7 Tdo 214/2010 a 7 Tdo 38/2009. Oproti těmto řízením Nejvyšší soud v tomto případě posuzoval ještě jedno důležité hledisko, kterým byl vliv zrakové vady obviněného na vznik dopravní nehody, a tedy i na jeho trestněprávní odpovědnost. Podle názoru uvedeného ve znaleckém posudku jeho oční vada de facto vylučovala možnost řízení motorových vozidel vůbec. Je třeba poznamenat, že obviněný měl řádně vydaný řidičský průkaz, k jehož vydání dostal povolení od lékaře, který zkoumal mimo jiné i jeho oční vadu.

Nejvyšší soud však konstatoval, že vzhledem ke tvaru křižovatky se vozidlo Škoda Favorit nacházelo v přímém zorném poli obviněného. Proto je zřejmé, že i přes zjištěnou oční vadu měl obviněný možnost sledovat situaci v křižovatce (oční vada je navíc korigovatelná pohybem oka nebo celé hlavy). Nejvyšší soud konstatoval, že zdravotní indispozice, ať již přechodná nebo trvalá, která činí postiženo osobu nezpůsobilou k řízení motorového vozidla, nemůže sama o sobě založit odpovědnost za vznik dopravní nehody, pokud se neprokáže, že právě v důsledku této indispozice došlo k dopravní nehodě. Řidič jedoucí po hlavní silnici neztrácí přednost v jízdě ani v důsledku toho, že je obecně nezpůsobilý k řízení motorového vozidla. Podle znaleckého posudku z oboru dopravy bylo navíc prokázáno, že obviněný začal na vozidlo poškozené reagovat již v okamžiku, kdy vjelo do křižovatky, a to ještě pouze do protisměrného jízdního pruhu, což samo o sobě ještě neznamenalo bezprostřední ohrožení, pokud by mu poškozená s vozidlem Škoda Favorit dala přednost v jízdě, jak byla povinna.

Nejvyšší soud tak v daném případě rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Mgr. Veronika Bočanová, advokátka

Advokátní kancelář Vych & Partners

Lazarská 11/6

120 00 Praha 2

tel: +420 222 517 466, +420 222 517 477, fax: +420 222 517 478

mail: veronika.bocanova@ak-vych.cz

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář