Software je bezesporu jedním z nejvýznamnějších celospolečenských a obchodních fenoménů. Obchodovatelnost softwarových produktů dosahuje v globálním měřítku nebývalých rozměrů a panuje obecná shoda na tom, že si softwarové produkty budou do budoucna z koláče globálního trhu ukusovat stále větší a větší část.

Značné důležitosti software požívá i v nekomerční sféře, kde je pojítkem vzniku a existence nových typů sociálních komunit. S neustále vzrůstajícím významem software roste i důležitost odpovídající právní regulace, která musí (resp. měla by) pružně reagovat na různé dynamicky se rozvíjející instituty spojené s jeho užíváním a existencí obecně. Jednou z oblastí, která si živelnou činností vynutila specifický přístup, je proces kontraktace licenčních smluv na užívání software. V rámci softwarové komunity se vyvinuli do té doby pro oblast poskytování licencí neobvyklé kontraktační techniky, které svou povahou reagovaly na potřeby vzniklé při šíření, ať již na komerční nebo nekomerční bázi, proprietárního software a dalších forem software jako open source software[i], shareware[ii] a freeware.[iii]

V českých podmínkách situaci komplikovala právní úprava autorského zákona účinná do 30.11.2000 (zákon č. 35/1965 Sb.), která k problematice uzavírání licenčních smluv přistupovala nadmíru formalisticky. Současný autorský zákon č. 121/2000 Sb. (dále jen „autorský zákon“) tento trend opustil a s ohledem na jeho soukromoprávní povahu v oblasti poskytování licencí správně vychází ze zásady bezformálnosti právních úkonů. Tato zásada byla dále rozvedena jeho novelou představovanou zákonem č. 216/2006 Sb., která s účinností od 21.05.2006 uvedla nová ustanovení § 46 odst. 5 a 6 a výslovně tak otevřela cestu pro nové (v té době již hojně používané) kontraktační techniky založené na bázi neadresnosti.iv]

Cílem tohoto příspěvku je rozbor příslušných ustanovení autorského zákona a jejich aplikace na každodenní praxi uzavírání licenčních smluv mezi poskytovateli a nabyvateli licencí k software. Pro pořádek dlužno dodat, že tento příspěvek se týká především prodeje a šíření hotového software a nikoliv problematiky dodání software na objednávku, kde s ohledem na individuální charakter plnění převládají zavedené kontraktační techniky.

Licenční smlouva a její forma

Licenční smlouvou poskytovatel uděluje uživateli (nabyvateli) software licenci - tedy právo software užít. Obsahem licence je právo software užít v dohodnutém rozsahu. Samotná licence je pak tzv. jinou majetkovou hodnotou ve smyslu § 118 obč. zák. a může být samostatným předmětem právních vztahů. Autorský zákon se problematice licenční smlouvy věnuje v §§ 46 a násl. autorského zákona.

Povinnými náležitostmi licenční smlouvy je vymezení software (díla), projev vůle poskytnout nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) a ujednání o odměně.[v] Co se týče ujednání o odměně, musí toto být výslovně ve smlouvě upraveno i v případě, že se jedná o licenci bezúplatnou. V případě absence konkrétního ujednání o odměně se strany vystavují riziku neplatnosti celé smlouvy, ze které platí jen velmi omezené výjimky.[vi]

Autorský zákon předepisuje obligatorní písemnou formu licenční smlouvy pouze pro ty smlouvy, na jejichž základě se poskytují výhradní licence.[vii] Pro ostatní licenční smlouvy, na jejichž základě dochází k poskytování nevýhradních licencí, platí, že tyto mohou být zásadně sjednány nejen písemně, ale i ústně nebo dokonce per facta concludentia (pokud zvláštní formu nepožaduje dohoda stran).[viii] Zákon tak v tomto směru správně neklade bezdůvodné formální překážky nezpochybnitelné autonomii účastníků licenčních ujednání a umožňuje jim jejich práva a oprávněné zájmy vykonávat jednoduchým způsobem, což zejména ve vztahu k problematice licencování software odpovídá potřebám současné společenské a obchodní reality.

Veřejný návrh na uzavření licenční smlouvy - § 46 odst. 5 autorského zákona

§ 46 odst. 5 Autorského zákona stanoví, že o podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev vůle vůči neurčitému okruhu osob. Toto ustanovení tak umožňuje  proces kontraktace realizovat prostřednictvím neadresného veřejného návrhu na uzavření licenční smlouvy (dále jen „veřejný návrh“).

Ustanovení bylo do Autorského zákona včleněno jeho výše zmiňovanou novelou a dotýká se především problematiky volně šiřitelných počítačových programů, u kterých je typická kontraktační neadresnost , jinými slovy to, že návrh na uzavření licenční smlouvy směřuje vůči každému, kdo má zájem počítačový program užít. Oproti obecné úpravě v občanském zákoníku, která návrh na uzavření smlouvy vymezuje jako „projev vůle, …, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám,“[ix] je zde výslovně umožněna neadresnost návrhu vůči konkrétním osobám. Toto potvrzuje i tradičně velmi strohá důvodová zpráva k přemetnému novelizačnímu zákonu č. 216/2006 Sb., která uvádí, že „Speciální úprava licenční smlouvy na užití předmětů ochrany podle práva autorského vyplývá ze specifického prostředí internetu, které umožňuje sjednávání smluv prostřednictvím prostředků komunikace na dálku neumožňující individuální jednání.“

Skutečnost, že zákon připouští možnost veřejného návrhu na uzavření licenční smlouvy, nikterak nesnižuje obecné požadavky na jeho kvalitu jako právního úkonu. Veřejný návrh na uzavření smlouvy dle Autorského zákona, stejně tak jako každý jiný právní úkon, musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu. Zejména je důležité, aby z jeho obsahu bylo patrné, že se jedná o veřejný návrh smlouvy. Při nevhodné formulaci by například mohl být původně míněný veřejný návrh interpretován jako např. výzva k podávání návrhů na uzavření licenčních smluv. Dalším podstatným požadavkem je to, aby veřejný návrh obsahoval alespoň minimální obsahové náležitosti licenční smlouvy, jak tyto byly popsány výše.

Neadresná akceptace návrhu na uzavření smlouvy - § 46 odst. 6 autorského zákona

§ 46 odst. 6 autorského zákona upravuje s účinností od 21.05.2006 institut tzv. neadresné akceptace návrhu na uzavření licenční smlouvy, když mimo jiné uvádí, že: „… může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění.“ Předmětné ustanovení je obdobně jako § 46 odst. 5 především reakcí na neadresný přístup ke kontraktaci, který opanoval prostředí internetu, a v praxi dopadá zejména na akceptační techniky shrinkwrap, clickwrap a browsewrap[x].

Přijetí návrhu na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele je účinné v okamžiku, kdy bylo konkrétní jednání učiněno.[xi] V porovnání s obecnou úpravou občanského zákoníku se tak nevyžaduje, aby akceptační projev vůle obláta dorazil do dispoziční sféry navrhovatele. Pro vznik smlouvy postačí, že je učiněn určitý úkon (např. kliknutí na tlačítko „Souhlasím“, apod.).

Základním předpokladem pro akceptaci v takto nestandardní formě je to, že tato možnost bude vyplývat z obsahu návrhu, nebo z praxe, kterou mezi sebou strany zavedly nebo ze zvyklostí. V každém jednotlivém případě tedy bude nutné posuzovat, zda je jedna z těchto podmínek naplněna a zda si je oblát vědom toho, že jeho určitým jednáním dojde k akceptaci návrhu na uzavření smlouvy. Pokud k tomu nedojde, nenastane hypotéza ustanovení § 46 odst. 1 autorského zákona a nedojde tedy ani k naplnění dispozice předmětné normy, tedy k akceptaci návrhu na uzavření licenční smlouvy a samotnému uzavření licenční smlouvy.

Oboustranná neadresnost

V praxi, zvláště pak u volně šiřitelného software, je velmi obvyklý případ, kdy neadresnost kontraktačního procesu je tzv. oboustranná, jinými slovy, že na jedné straně stojí veřejný návrh na uzavření licenční smlouvy a na straně druhá jeho akceptace prostřednictvím faktického jednání. I taková kontraktační technika je dle mého názoru dle současné právní úpravy uskutečnitelná a umožňuje platné uzavření licenční smlouvy. Tomu ostatně odpovídá i účelový výklad výše rozebíraných ustanovení opřený zejména o znění důvodové zprávy příslušného novelizačního zákona č. 216/2006 Sb., které výslovně uvádí, že předmětná úprava dopadá na oprávněné užití volně šiřitelných počítačových programů,[xii] které již v době předmětné novely byly hojně „licencovány“ na základě oboustranně neadresného procesu kontraktace.

Závěrem lze tedy konstatovat, že současná právní úprava poskytuje právní rámec pro v dnešní době zavedené formy kontraktace při šíření a distribuci software. To ovšem neznamená, že otázka vzniku licenční smlouvy a s tím spojeného platného nabytí licence je bez dalšího bezproblémová. Kromě výše popsaných požadavků na kvalitu kontraktačních úkonů, je třeba mít na zřeteli i omezený teritoriální dosah českého autorského zákona a další otázky přesahující předmět tohoto příspěvku, kterým je pouze kontraktační proces jako takový.

Mgr. Petr Šabatka, advokát

Haškovcová & Co.

Václavské nám. 33

Tel.: +420 226 807 069

fax.  +420 224 238 706

www.haskovcova.com

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář