V souladu s mezinárodními smlouvami a komunitární právní úpravou jsou počítačové programy v České republice autorským zákonem chráněny stejně jako autorská díla¹, a to i přestože nesplňují veškeré pojmové znaky autorského díla ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona (jedná se o právní fikci).

V případě počítačových programů jde o ochranu výsledku tvůrčí činnosti programátora autorským zákonem, přičemž tento výsledek, na rozdíl od autorských děl zmiňovaných v ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona, nemusí být jedinečný. Ke vzniku autorskoprávní ochrany počítačového programu dle autorského zákona postačí původnost ve smyslu vlastního duševního výtvoru² – viz první věta ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona: „Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.“ Tímto však samozřejmě není vyloučena eventualita, že počítačový program bude jedinečný ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona tak, jak to vyžadoval předchozí autorský zákon č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výše uvedená první věta ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona byla v souladu se zněním Směrnice o právní ochraně počítačových programů (91/250/EEC) (dále jen „Směrnice o právní ochraně počítačových programů“) novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 216/2006 Sb. doplněna o další ustanovení. Toto ustanovení doplňuje, že jiná kritéria než původnost ve výše zmiňovaném smyslu se pro stanovení způsobilosti počítačového programu k ochraně autorským právem neuplatňují. Při posuzování otázky původnosti počítačového programu bude rozhodující posouzení charakteru činnosti programátora při vytváření počítačového programu.³ Ke vzniku autorskoprávní ochrany počítačového programu není v České republice nutná jakákoliv registrace, přičemž této neformální ochraně podléhají všechny počítačové programy bez ohledu na to, zdali se jedná o free software, Open Source software, shareware či freeware.

Shodným způsobem jako v autorském zákoně je ochrana původních počítačových programů koncipována také v Směrnici o právní ochraně počítačových programů, což je pochopitelné, neboť autorský zákon do značné míry zapracovává právě komunitární úpravu. Ustanovení čl. 1 odst. 3 Směrnice o právní ochraně počítačových programů obdobně jako autorský zákon stanoví, že „Počítačový program je chráněn, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.“ I zde pak následuje doplnění: „Žádná jiná kritéria se nepoužijí pro určení, zda může být (počítačový program) chráněn.“

Z pohledu autorského práva tak lze počítačové programy dělit na tři základní skupiny. První skupinu tvoří počítačové programy, které splňují pojmové znaky autorských děl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona (těchto bude z hlediska kvantity poměrně málo). Do druhé skupiny lze zařadit počítačové programy, které nesplňují legislativní požadavky kladené na autorská díla, nicméně jsou původní v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním výtvorem dle vymezení zakotveném v ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona (v praxi nejčastější případ). Třetí kategorii pak tvoří jednoduché (rutinní) počítačové programy, které nesplňují znaky ani jedné z výše uvedených kategorií.⁴

V současné době se ozývají hlasy (i z oblasti zastánců Open Source software a free software), které se do značné míry staví proti původním idejím legitimizujícím samotnou existenci autorského práva. Konkrétně bývá zpochybňována myšlenka, že výlučná ochrana autorským právem stimuluje kreativitu a inovaci (úvahy ohledně ochrany počítačových programů autorským právem de lege ferenda viz také čl. 2.3.6). Na druhou stranu je autorskoprávní ochrana počítačových programů i v případě hnutí podporujících Open Source software a free software využívána k prosazování jejich cílů, přestože se tak děje odlišným způsobem, než jaký je s autorskoprávní ochranou obvykle spojován.

Skutečnost, že autor nebo jiný vykonavatel majetkových autorských práv určitá svá práva v praxi nevynucuje, nemůže na autorskoprávní ochraně počítačových programů nic změnit, což nebývá veřejností vždy bráno v potaz. V této souvislosti je však nutné vzít v úvahu, že z laického pohledu může být někdy rozdíl mezi velmi „širokou“ licencí k počítačovému programu a „vzdáním“ se autorského práva poměrně nezřetelný.⁵

Podle současné koncepce autorského práva v České republice tak nelze učinit žádný počítačový program, který spadá pod ochranu autorského zákona, public domain (tzn. volným dílem), a to ani smluvně ani jednostranným právním úkonem autora. Uvedená problematika je upravena kogentními ustanoveními § 11 odst. 4 autorského zákona „osobnostních práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná…“ a § 26 odst. 1 autorského zákona „Majetkových práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná…“. Jakékoliv právní úkony autora, které by měly mít za důsledek skutečnost, že se počítačový program stává volným dílem, by tedy byly neplatné pro rozpor se zákonem. Poměrně zajímavá situace by však mohla nastat, pokud by se počítačový program stal volným dílem podle zahraničního právního řádu (v zemi svého původu).^6,7

Právní ochrana počítačových programů podle předchozího autorského zákona

Odlišnou koncepci vyžadující pro vznik autorskoprávní ochrany počítačového programu jeho jedinečnost obsahoval předchozí autorský zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tuto zásadu vyjadřovalo jeho ustanovení § 2 odst. 1: „Za předmět ochrany se považují i programy počítačů, pokud splňují pojmové znaky děl podle tohoto zákona…“ Ochrana počítačových programů byla do českého práva (do předchozího autorského zákona) poprvé zakotvena novelizací provedenou zákonem č. 89/1990 Sb., přičemž po celou dobu účinnosti předchozího autorského zákona ochraně podléhaly jen ty počítačové programy, jež splňovaly pojmové znaky autorského díla. Jednalo se tedy o počítačové programy, u kterých byl splněn předpoklad, že dosud nikdo takový program nevytvořil a již nikdo ho nezávisle na autorovi nevytvoří.⁸ Avšak ani před rokem 1990 nebyla ochrana počítačových programů autorským právem apriori vyloučena, přičemž existence této ochrany byla dovozována právní teorií (tzv. nulové pojetí ochrany).⁹

Přechodnými ustanoveními současného autorského zákona (konkrétně jeho ustanovením § 106 odst. 4) byla ochrana „nejedinečných“ počítačových programů zhojena se zpětnou působností. Lze tedy konstatovat, že v současnosti jsou v České republice chráněny všechny původní počítačové programy bez ohledu na dobu jejich vzniku a bez ohledu na to, zdali jsou označovány jako free software, Open Source software, shareware či freeware. V této souvislosti je však nutné zmínit, že zpětný vznik autorskoprávní ochrany určitých počítačových programů ex lege nemůže být zcela prost výkladových problémů. Zejména jde o otázku, kdo nyní vykonává majetková autorská práva k těm počítačovým programům, které byly vytvořeny za účinnosti předchozího autorského zákona v rámci pracovního poměru v případě, že nesplňovaly pojmové znaky autorského zákona. Zdali tedy v souvislosti s rozšířením autorskoprávní ochrany dle ustanovení § 106 odst. 4 autorského zákona na předměty dříve nechráněné autorským právem došlo také k rozšíření působnosti ustanovení o výkonu majetkových autorských práv k těmto předmětům dříve nechráněným. Ze znění přechodného ustanovení § 106 odst. 1 autorského zákona¹⁰ lze dovozovat, že zpětná působnost autorského zákona by neměla ovlivňovat právní vztahy vzniklé před jeho účinností (autorský zákon neupravuje rozšíření působnosti v uvedeném smyslu, ani je nelze dovodit výkladem). Touto zpětnou působností však došlo ke vzniku subjektivních autorských práv, přičemž právní vztahy při nakládání s těmito subjektivními právy nemohly být za účinnosti předchozího autorského zákona náležitě upraveny. Vzhledem k tomu, že používání softwarových systémů, které mají své kořeny hluboko v 90. letech minulého století, není v praxi výjimkou, může mít tato právní problematika důležité ekonomické konsekvence (zejména v oblasti proprietárního software poskytovaného za úplatu).

Počítačový program jako dílo literární

Počítačový program je jak autorským zákonem, tak i právem Evropských společenství chráněn jako dílo literární, a to i přestože není dílem literárním. V obou těchto právních řádech je počítačový program chráněn, včetně jeho koncepčních materiálů (o přípravných koncepčních materiálech podrobněji níže). Na existenci autorskoprávní ochrany pak nemá vliv forma konkrétního počítačového programu – viz ustanovení § 65 odst. 1 autorského zákona: „Počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, je chráněn jako dílo literární“.

Vzhledem k tomu, že autorský zákon ohledně literárních děl neobsahuje žádnou speciální úpravu, je vyjádření zásady, že počítačový program je chráněn jako dílo literární, spíše proklamativního charakteru a nemá přímé právní konsekvence. Stejná koncepce je obsažena i v čl. 1 odst. 1 Směrnice o právní ochraně počítačových programů: „V souladu s ustanovením této směrnice chrání členské státy počítačové programy podle autorského práva jako literární díla ve smyslu Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl. Pro účely této směrnice zahrnuje výraz počítačové programy i jejich přípravný koncepční materiál.“ Ochrana počítačového programu jako díla literárního je výslovně zakotvena i v mezinárodních smlouvách, jejichž je Česká republika účastníkem.¹¹ Čl. 4 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (WIPO Copyright Treaty přijata v Ženevě dne 20. prosince 1996) taktéž stanovuje, že počítačové programy jsou chráněny jako literární díla ve smyslu čl. 2 Bernské úmluvy, a to bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření.^12,13 Obdobně Dohoda o zřízení světové obchodní organizace¹⁴ z Marrakeše ze dne 15. dubna 1994 ve své příloze 1C, kterou je Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví TRIPS, zmiňuje v čl. 10 odst. 1, že „Počítačové programy, ať již ve zdrojovém nebo strojovém kódu, budou chráněny jako literární díla podle Bernské úmluvy (1971).“¹⁵

Přípravné koncepční materiály

Jak již bylo zmiňováno výše, podle ustanovení § 65 odst. 1 autorského zákona je chráněn počítačový program, včetně jeho „přípravných koncepčních materiálů“. Shodně také čl. 1 odst. 1 Směrnice o právní ochraně počítačových programů — „pro účely této směrnice zahrnuje výraz počítačové programy i jejich přípravný koncepční materiál.“ Preambule Směrnice o právní ochraně počítačových programů však uvádí mírně odlišnou formulaci, a to, že výraz počítačový program zahrnuje pro potřeby jeho ochrany autorským právem „i přípravnou koncepční práci vedoucí k vyvinutí počítačového programu za podmínky, že její povaha je s to umožnit vytvoření počítačového programu v pozdějším stádiu“ (viz níže). Vzhledem k zahrnutí přípravných koncepčních materiálů do pojmu počítačový program postačí pro jejich autorskoprávní ochranu skutečnost, že splňují podmínku původnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona, což je důležitá odlišnost od jiných děl slovesných.¹⁶

Autorským zákonem je tak chráněna např. analýza softwarového systému, návrh architektury počítačového programu či návrh rozhraní počítačového programu. Skutečnost, zdali se jedná o přípravný koncepční materiál k free software, Open Source software, shareware či freeware, není z právního pohledu rozhodná. S ohledem na rozdílnou formulaci mezi čl. 1 odst. 1 Směrnice o právní ochraně počítačových programů (a ustanovením § 65 odst. 1 autorského zákona) a její preambulí může vznikat otázka, zdali předpokladem ochrany koncepčních materiálů autorským právem je to, že na jejich základě dojde k vytvoření počítačového programu, nebo již skutečnost, že koncepční materiály jsou způsobilé pro následné vytvoření počítačového programu. Zdali tedy ustanovení § 65 odst. 1 autorského zákona znamená, že až vytvořením počítačového programu dojde ke vzniku autorskoprávní ochrany přípravných materiálů zhotoveného počítačového programu, nebo zdali je právní skutečnost spočívající ve vytvoření počítačového programu ve vztahu k autorskoprávní ochraně jeho koncepčních materiálů nerozhodná. Pro první variantu hovoří lingvistický výklad ustanovení autorského zákona a čl. 1 odst. 1 Směrnice o právní ochraně počítačových programů a také skutečnost, že jinak by byly koncepční materiály neodůvodněně „zvýhodněny“ oproti jiným dílům slovesným. Pro druhou variantu hovoří znění preambule Směrnice o právní ochraně počítačových programů a dále argument, že ochrana koncepčních materiálů je logicky důležitější před vznikem počítačového programu než po jeho vytvoření. V této práci se přikláním k názoru, že výklad uváděný jako druhý je nutné považovat za správný.

Vymezení pojmu počítačový program

Autorský zákon ani Směrnice o právní ochraně počítačových programů pojem počítačový program žádným způsobem výslovně nedefinuje. Do Směrnice o právní ochraně počítačových programů nebylo vymezení počítačového programu zakomponováno úmyslně, což bylo odůvodněno možným brzkým zastaráním takovéto legislativní úpravy v důsledku technického pokroku. Naopak kupříkladu federální zákonodárství Spojených států amerických legislativní definici počítačového programu obsahuje, a to v následujícím znění: „A computer program is a set of statements or instructions to be used directly or indirectly in a computer in order to bring about a certain result.“¹⁷ Definici počítačového programu obsahuje taktéž ustanovení § 5 odst. 8 slovenského autorského zákona¹⁸: „Počítačový program je súbor príkazov a inštrukcií použitých priamo alebo nepriamo v počítači. Príkazy a inštrukcie môžu byť napísané alebo vyjadrené v zdrojovom kóde alebo v strojovom kóde.“¹⁹ I v materiálech WIPO lze nalézt výslovné vymezení počítačového programu jako: “a ‘computer program’ is a set of instructions expressed in words, codes, schemes or in any other form, which is capable, when incorporated in a machine-readable medium, of causing a computer — an electronic or similar device having information-processing capabilities — to perform or achieve a particular task or result.”²⁰ Definice počítačového programu pocházející z oblasti české právní teorie je pak následující: „soustava příkazů, které jsou schopny řídit činnost počítače za účelem dosažení konkrétního výsledku.“²¹ I s ohledem na výše uvedené (nutně zužující) definice pojmu počítačový program pocházející z jiných právních řádů, je však nutné považovat absenci výslovného vymezení v české legislativě za spíše pozitivní skutečnost.

Z praktického pohledu je samozřejmě vždy velice důležité vědět, co lze v konkrétním případě považovat za počítačový program (na který se vztahuje ochrana autorským zákonem) a co již nikoliv. Zdali jsou tedy splněny legální znaky počítačového programu stanovené autorským zákonem. Jedná se o zodpovězení právní otázky tzv. věcného stavu, přičemž „podklady“ pro její posouzení se nacházejí v mimoprávní oblasti.^{22 23} Od správného řešení této otázky se pak odvíjejí veškeré právní vztahy k takovémuto předmětu práv, a to včetně hrozby případné absolutní neplatnosti smluvních ujednání, jež se k němu vztahují (uzavření tzv. „nepravé licenční smlouvy“ podle autorského zákona k předmětu, který není autorským právem vůbec chráněn apod.).^{24 25} Přesnější vymezení pojmu počítačový program by do českého práva mohla přinést v budoucnosti soudní judikatura, přičemž svou nezanedbatelnou roli samozřejmě může sehrát i právní teorie.²⁶

Ze samotné podstaty počítačového programu jako předmětu autorskoprávní ochrany vyplývá požadavek na určitou míru jeho komplexity. Z tohoto důvodu nemohou kupříkladu jednotlivé algoritmy či jednoduché skripty splňovat veškeré podmínky nezbytné pro poskytnutí autorskoprávní ochrany. Jako určitým legislativním impulsem pro tuto interpretaci může být i ustanovení § 2 odst. 6 autorského zákona, které stanoví, že „dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.“ Tímto samozřejmě není vyloučena případná ochrana těchto předmětů či vztahů jinými obecně závaznými právními předpisy. V teorii je dále uváděno a tuto informaci obsahovala i důvodová zpráva novely č. 86/1996 Sb. předchozího autorského zákona, že autorskoprávní ochrany nepožívají jednotlivé programovací jazyky.^27,28 Opačný názor, tedy že autorskoprávní ochraně by měly podléhat samotné programovací jazyky, se objevuje v zprávě Komise ES ke Směrnici o právní ochraně počítačových programů.²⁹ Stejně tak překladače (kompilátory) jsou již samy o sobě počítačovými programy, a proto mohou být při splnění ostatních předpokladů autorským právem chráněny.

Na výše zmiňované ustanovení § 2 odst. 6 autorského zákona pak navazuje ustanovení § 65 odst. 2, jenž stanoví, že „Myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny.“ Podobně je tato zásada zakotvena také v čl. 1 odst. 2 Směrnice o právní ochraně počítačových programů: „Myšlenky a principy, na nichž je založen kterýkoliv prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jejich rozhraní, nejsou podle této směrnice autorským právem chráněny.“³⁰ Z předmětných ustanovení jasně vyplývá, že autorskoprávní ochraně nepodléhá samotná myšlenka, na které je počítačový program založen, tedy samotná idea ohledně funkcionality určitého počítačového programu. Tato skutečnost je z pohledu výrobců software samozřejmě pociťována jako do značné míry limitující faktor autorskoprávní ochrany počítačových programů (logicky zejména z pohledu výrobců proprietárních počítačových programů poskytovaných za úplatu). S ohledem na výše uvedené lze tedy konstatovat, že není zásahem do autorského práva, pokud dojde k vytvoření počítačového programu, který má shodnou nebo obdobnou funkcionalitu jako již existující počítačový program. Opět v tomto případě není rozhodné, o jakou oblast počítačových programů se v konkrétním případě jedná, a z pohledu autorskoprávního je tak možné nahradit proprietární počítačový program free softwarem se shodnou funkcionalitou. Výše uvedeným však není vyloučena právní ochrana dle jiných institutů, např. podle ustanovení o nekalé soutěži nebo podle ustanovení obchodního tajemství, při splnění zákonných podmínek pro takovou ochranu. Stejně tak je nutné vzít v úvahu i případnou ochranu průmyslovými právy v zemích, kde tato ochrana ve vztahu k počítačovým programům existuje.

Konec prvního dílu.

JUDr. Josef Aujezdský, advokát

Mašek, Kočí, Aujezdský
Opletalova 1535/4
110 00 Praha 1

www.eadvokacie.cz

Článek byl původně publikován na servru root.cz

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář