V tomto příspěvku se pokusíme nastínit, popsat a zamyslet se nad základními projevy a úlohou starořímské zásady iura novit curia v současném civilním soudním řízení. Úvodem si zde dovolíme předeslat, že cílem tohoto příspěvku není v žádném případě snaha o poučování soudcovské obce, ale právě naopak snaha o znovuotevření diskuse k některým otázkám, které se v praxi ukazují jako problematické či sporné.[1]

Zásada iura novit curia bývá v zásadě překládána jako „soud zná právo“ a je charakteristická zejména pro země kontinentální právní kultury[2] a tedy nepochybně i pro Českou republiku.[3] Nicméně názory na to, co všechno by soud v rámci své činnosti a z titulu své funkce měl znát, se mohou různit a v praxi se u jednotlivých soudů (a stran řízení) často různí.

Jaké tedy ve skutečnosti jsou povinnosti plynoucí soudům ze zásady iura novit curia? Z našeho pohledu je jako základní praktické projevy této zásady v civilním soudním řízení[4]  možno vnímat následující dvě povinnosti soudů, při jejichž porušení může dojít ke zcela stěžejnímu a neoprávněnému zásahu do výsledku řízení:[5]

1.   povinnost soudu provádět právní kvalifikaci na základě skutečností stranami vylíčených v řízení a na základě provedených důkazů (tedy v zásadě nalezení správné hypotézy právní normy, pod níž je možné přednesené skutečnosti podřadit); a

2.    povinnost soudu znát právní předpisy (obsah práva) a tedy nepožadovat dokazování práva jako skutečnosti,[6] a to jak ve vztahu k právu České republiky tak ve vztahu k právu zahraničnímu, které je potřeba užít, bylo-li toto stanoveno příslušnou kolizní normou.

Dojde-li pak k jednání soudů v rozporu s výše uvedenými povinnostmi, pak dle našeho názoru, dochází k nedůvodnému přenášení povinností na konkrétní účastníky řízení, resp. k nedůvodnému poškození některé ze stran řízení. S ohledem na tento, z našeho pohledu nežádoucí, stav, se pokusíme v tomto příspěvku za přispění příslušné judikatury a právní argumentace potvrdit výše uvedené premisy a svojí troškou se tak pokusit zlepšit procesní postavení stran v civilním soudním řízení.

Povinnost soudu provádět právní kvalifikaci

Zde si úvodem dovolíme přednést krátký příklad z denní soudní praxe, v němž se pokusíme naznačit, jakým způsobem soudy někdy postupují, byť je to dle našeho názoru v rozporu s jejich povinnostmi. Na tomto místě požádáme čtenáře, aby prezentovaný názor, za předpokladu pokud s ním nesouhlasí, nezatracoval a vyčkal právní argumentace následující.

Představme si tedy standardní soudní spor např. o plnění z kupní smlouvy. Žaloba byla řádně podána, žalobce vylíčil skutkový stav, označil důkazy a uvedl, že požaduje úhradu kupní ceny ve výši XY za řádně a včas dodané zboží. V průběhu řízení ovšem vyjde najevo, že předmětná smlouva byla vlastně neplatnou[7], nicméně z vylíčených skutkových tvrzení se jeví (zboží bylo prokazatelně žalovanému dodáno), že by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, neboť tento přijal plnění ze strany žalobce na základě neplatného právního úkonu. Pro náš modelový případ budeme uvažovat, že soud bez dalšího, žalobu zamítne, neboť žalobce požadoval částku nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, ale z titulu plnění z kupní smlouvy. 

Takový postup je podle našeho názoru zcela v rozporu se základními principy občanského soudního řízení. Proč tomu tak je? Civilní řízení je totiž sice založeno mimo jiné na povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, která je uložena účastníkům řízení – zejména sporných,[8] tato povinnost pak ovšem spočívá pouze v tom, že každá ze stran sporu je povinna v průběhu řízení (ve lhůtách zákonem pro to stanovených) tvrdit skutečnosti pro řízení rozhodné a k prokázání těchto skutečností označit příslušné důkazy. Povinností stran sporu však nikdy nemůže být provádění a už vůbec ne dokazování právní kvalifikace (právního stavu) konkrétního případu.[9]

Uvedený příklad, dle našeho názoru, nesprávného postupu soudů se bohužel poměrně často objevuje i v praxi, a proto se zde pokusíme naznačit, jakým způsobem by soud měl v této situaci správně postupovat.

Dospěl-li by tedy soud v modelovém případě k názoru, že byť se žalobce domáhá nároku plnění z kupní smlouvy, tak z vylíčených skutkových tvrzení a provedených důkazů vyplývá, že smlouva nebyla platně uzavřena, nicméně na straně žalovaného vzniklo v příslušné výši bezdůvodné obohacení – neboť zboží bylo dodáno a on jej převzal, je soud bez ohledu na právní kvalifikaci provedenou žalobcem povinen rozhodnout tak, že žalobě vyhoví, a to v rozsahu, v jakém se žalovaný bezdůvodně na úkor žalobce obohatil, samozřejmě při respektování zásady vázanosti žalobním návrhem pouze do částky požadované žalobcem v žalobě a pouze za předpokladu, že tyto skutečnosti bude mít za prokázané.

Tento závěr vzal za pravdivý také Nejvyšší soud ČR, který judikoval, že „jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.“[10]

V případě, že by naopak příslušný soud neměl z předložených důkazů vznik onoho bezdůvodného obohacení či jeho výši za prokázané, měl by soud žalobce v tomto ohledu poučit a vyzvat k doplnění předmětných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, resp. odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Soud by tedy v této situaci měl žalobu nikoli zamítnout, ale poučit žalobce, že nemá vznik požadovaného nároku z titulu náhrady škody za prokázaný, nicméně, že se jeví jako možné popsaný skutkový stav právně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení a vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a doložení příslušných důkazů,[11] je-li to potřeba.[12] Jiný přístup, tedy zejména jakási „závislost“ soudu na právní kvalifikaci provedenou účastníky řízení, není dle našeho názoru správný a neoprávněným způsobem zasahuje do práv účastníků řízení.

Na tomto místě ovšem považujeme za vhodné a korektní poukázat na opačné názory, které je možné najít v, zejména starší, literatuře a jejichž zastáncem byl v době publikace předmětných statí především JUDr. Jiří Spáčil[13], který např. uvádí, že v právní praxi bývá uplatňován názor, „když jako dostatečné vymezení skutkového stavu bývá přijímáno možné tvrzení žalobce, že on plnil, žalovaný mu však nezaplatil“. Podle JUDr. Spáčila pak „takové tvrzení nemůže sloužit jako základ uplatněného nároku, a to pro naprostou nekonkrétnost“, neboť „neexistuje právní norma, pod kterou by bylo možno toto tvrzení bez podstatného doplnění podřadit“ a pouhé „tvrzení, že někdo „plnil“ bez zpřesnění kauzy … by bylo naprosto nedostatečné, a buď by muselo být doplněno, nebo by musela být žaloba, o takové tvrzení opřená, zamítnuta.“[14]

JUDr. Spáčil dále v citovaných pracích správně tvrdí, „že předmět řízení je vymezen nejen petitem, ale i skutkovým tvrzením“[15] a tedy „skutkové okolnosti kauzu vymezující, jsou v plné dispozici žalobce a soud je tvrzeními žalobce v tomto směru vázán“,[16] nicméně vyvozuje z předložených tvrzení mylný závěr, dle něhož by otázka subsumpce příslušného hmotněprávního nároku pod hypotézu právní normy, resp. změna takové subsumpce představovala změnu skutkových tvrzení.

Tento závěr je dle našeho názoru nesprávný, neboť skutkovým tvrzením je nikoli tvrzení, že byla např. uzavřena kupní smlouva, ale právě tvrzení, že jedna strana dodala plnění a strana druhá plnění přijala, nicméně protiplnění neposkytla.[17] Právě v této situaci je pak povinností soudu, aby identifikoval příslušnou právní normu tento právní vztah upravující, ať by se jednalo o smlouvu kupní, smlouvu darovací, či bezdůvodné obohacení z důvodu neplatnosti příslušné smlouvy, neboť žádná ze stran sporu jako účastník v řízení, „není povinna provádět právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek, když toto právní posouzení přísluší soudu v souladu se zásadou "iura novit curia"“[18]. Provedla-li by ovšem některá ze stran sporu právní kvalifikaci svého nároku[19] – neboť tím chtěla soudu ukázat cestu k „správnému rozhodnutí“, není tato pro soud v žádném případě závazná, neboť „nelze upřít soudu, aby v závislosti na skutkových zjištěních, učinil sám odlišné, právu odpovídající, hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá“.[20]

Byť tedy s názorem prezentovaným JUDr. Spáčilem nesouhlasíme, uznáváme správnost diskuse jenž otevřel k tomuto tématu, a to zejména v kontextu platné právní úpravy v době vzniku předmětných publikací, kdy ještě o.s.ř. neobsahoval ustanovení § 118a o poučovací povinnosti soudu. V příslušném čase byl tedy dle našeho názoru tento názor zcela legitimní, nicméně jak ve světle provedených změn v o.s.ř., tak citované judikatury máme za to, že takový názor byl již jak legislativními změnami, tak judikaturou odmítnut.

Povinnost soudu znát cizí právo vs. dokazování cizího práva jako skutečnosti

Druhá otázka, jíž se věnujeme v tomto článku, vzbuzuje nejistotu nejen u soudů, ale i u odborné veřejnosti a nejednotné názory lze najít také v odborné literatuře, proto považujeme za správné otevřít i toto téma, které opětovně vychází ze zásady iura novit curia.

Skutečnost, že předmětem dokazování nemá být právo České republiky, a to v rozsahu právních předpisů publikovaných ve Sbírce listin, Sbírce mezinárodních smluv a v Úředním věstníku EU, je zřejmá přímo ze zákonné dikce § 121 o.s.ř. a v praxi nečiní zásadní potíže stejně tak jako skutečnost, že předmětem dokazování naopak mohou být předpisy lokální (např. obecně závazné vyhlášky obcí), které nejsou publikovány ve Sbírce zákonů.[21]

Na druhé straně se, v soudních řízeních s mezinárodním prvkem, kdy je jako právo rozhodné na základě příslušných kolizních norem určeno zahraniční právo, tedy nikoli právo České republiky, v praxi pravidelně setkáváme s požadavky ze strany soudu na jednu ze stran (zpravidla žalobce) k prokázání obsahu relevantních ustanovení konkrétního cizího právního řádu. Soud tímto postupem, tedy přenesením důkazní povinnosti ohledně cizího práva na účastníky řízení, jedná zcela v rozporu s kontinentálními principy řízení a užívá tak metody typické pro právní řády anglo-americké, v nichž je zpravidla potřeba právo dokazovat jako jakoukoli jinou skutečnost. Tímto způsobem navíc přenáší soud na účastníky řízení povinnosti, které jim z žádného zákonného ustanovení nevyplývají, a kterých splnění může představovat zejména u případů kdy je rozhodné právo poněkud „exotické“[22] značnou finanční zátěž pro stranu, které je tato povinnost uložena.

Takové jednání soudu je tedy dle našeho názoru zcela v rozporu se zásadou iura novit curia, neboť není dán žádný základ pro to, aby se tato zásada neuplatnila i ve vztahu k cizímu právu,[23] byť v tomto případě její konkrétní projev neznamená, že soud musí nutně každé cizí právo předem znát, ale znamená povinnost soudu si obsah takového práva zjistit.[24]

Výše citovaná zásada tedy platí obecně potud, že právo (a s ohledem na skutečnost, že i právo zahraniční je považováno dle zcela jednoznačné doktríny za právo a nikoli skutečnost)[25] nemůže být předmětem dokazování v pravém smyslu slova, neboť v důkazním řízení se dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo.[26]

Byť se v literatuře[27] lze setkat také s názory, že právo cizích států musí být před soudem dokazováno, tyto názory dle našeho názoru neodpovídají jak právní kultuře České republiky, tak ani platné legislativě. V komentářové literatuře[28] se sice můžeme setkat s odkazem na starší rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR (publikováno pod č. R 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž bylo judikováno, že „ke zjištění cizího práva lze uložit účastníku řízení, který se cizího práva dovolává, aby předložil text cizí normy“. S tímto závěrem nesouhlasíme, a to jednak v návaznosti na výše uvedený doktrinální výklad a zejména pak s odkazem na aktuálnější judikaturu Nejvyššího soudu ČR, z níž je patrné, že, jak bylo uvedeno výše, podle ustanovení § 121 o.s.ř. není třeba dokazovat právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky a „…byť zákon tuto zásadu výslovně uvádí jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na právní předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo“. [29]   

Nad rámec již uvedeného lze ještě zdůraznit, že Česká republika je, mimo jiné, smluvní stranou Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu[30], na základě které mají justiční orgány smluvního státu (není-li k tomu pověřen orgán jiný) právo zažádat o poskytnutí informací o občanském a obchodním právu, jakož i o řízení v oblasti občanského a obchodního práva a o organizaci soudnictví konkrétního smluvního státu této Úmluvy a je to tedy právě soud, který má nejlepší předpoklady pro zjištění obsahu cizího práva od příslušných orgánů jiných států.[31] Nelze samozřejmě vyloučit ani součinnost konkrétních účastníků řízení v tomto směru, nicméně dle našeho názoru není možné takovou součinnost považovat za jejich povinnost.

Lze tedy uzavřít, že dle našeho názoru jsou požadavky obecných soudů na prokazování cizího práva účastníky řízení v rozporu s platnou právní úpravou a ovlivní-li nesplnění této „domnělé“ povinnost účastníkem výsledek řízení, resp. nebude-li soud zjišťovat a následně aplikovat cizí právo z moci úřední, zcela nepochybně se jedná o vadu řízení, jež může sloužit následně např. jako odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.. Na cizí právo se totiž musí nahlížet jako na právo, a toto eo ipso, nemůže být předmětem dokazování. V ideálním případě by příslušné zahraniční právo mělo být soudem aplikováno tak, jako v zemi jeho původu, tzn. reflektujíc příslušnou lokální judikaturu a doktrinální výklad. Taková představa je nicméně zatím spíše z říše snů.

Výhled do budoucna

S ohledem na dlouho připravovanou rekodifikaci soukromého práva v České republice, do níž spadá také změna úpravy mezinárodního práva soukromého, která by se po rekodifikaci občanského práva stala obsoletní a nepostačující, je možné další podpůrné argumenty hledat také ve vládním návrhu nového zákona o mezinárodním právu soukromém[32], a to konkrétně v jeho § 24 odst. 2, který stanoví, že: „Pokud dále není stanoveno jinak, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo jiný orgán veřejné moci učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření“.

Důvodová zpráva[33] k předmětnému ustanovení v zásadě přebírá výše uvedenou argumentaci, když v ní můžeme nalézt následující názor: „Český soud není povinen znát cizí právo, je však povinen obsah tohoto práva zjistit, jestliže na ně odkazuje kolizní norma“.

Byť se jedná o důvodovou zprávu k připravovanému zákonu, máme za nepochybné, že cílem výslovného uvedení povinnosti aplikovat cizí právo, resp. zjistit jeho obsah soudem z úřední povinnosti, bylo pouze odstranění jakýchkoli pochybností o již existující povinnosti soudů a v českém právním řádu by se tedy nemělo jednat o žádné převratné novum.[34]

(Tento příspěvek byl v publikován v časopisu Právo – časopis pro právní vědu a praxi č. 4/2010. S ohledem na to, že se s obdobným jednáním soudů, které je podle názoru autora článku i redakce portálu v rozporu s platným právem, pořád v praxi setkáváme, považujeme za potřebné rozvinout k tomuto tématu diskusi na všech možných místech). Současně upozorňujeme čtenáře, že kratší verze článku, pro internetového návštěvníka stravitelnější, avšak s omezením právní argumentace již byla publikována zde na eLAW.cz.)

Mgr. Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

Konečná & Šafář

Široká 36/5

110 00 Prague 1

Czech Republic

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Tel.: +420 221 990 455

www.konecna-safar.com  

[1] Pokud je nám známo, diskuse na obdobné téma proběhla v odborném tisku naposled před cca 15 lety.

[2] Derlén, M.: Multilingual Interpretation of European Union Law. Kluwer Law International, 2009, s. 316.

[3] Srov. Knapp, V.: Teorie Práva. Západočeská univerzita – fakulta právnická, 1994, s. 138.

[4] V dalším textu budeme uvažovat především o soudním řízení sporném, a to zejména s ohledem na existenci nejmarkantnějších konfliktů ve vztahu k zásadě iura novit curia ve sporných řízeních. 

[5] Reflexi těchto povinností pak můžeme nalézt zejména v § 118a a § 121 o.s.ř., jakož i v § 53 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Mimo jiné právě v tomto spočívá základní rozdíl mezi právním systémem kontinentálním a systémem angloamerickým při dokazování.

[7] Zde ponecháme stranou možné konkrétní důvody neplatnosti. Ostatně užitý příklad by mohl být pozměněn např. tak, že původně požadované by bylo plnění z titulu náhrady škody a šlo by jej naopak kvalifikovat jako právo na plnění ze smlouvy – např. na zaplacení kupní ceny. 

[8] Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Doplněk, 2003, s. 376.

[9] Srov. Knapp, V.: Teorie Práva. Západočeská univerzita – fakulta právnická, 1994, s. 138.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.2002 sp.zn. 25 Cdo 643/2000 (pozn.: část citovaného textu zvýrazněna autorem článku).

[11] Skutečnost, nakolik by se v konkrétním případě mohlo jednat o případnou změnu žaloby, neboť by došlo ke změně tvrzených skutečností, resp. nakolik předmětné závěry vyplývají ze skutečností již tvrzených a je nezbytné pouze jejich dodatečné prokázání, ponecháváme pro přehlednost na tomto místě stranou, neboť se jedná o specifický problém zasluhující vlastní článek.

[12] Byť proti tomuto názoru lze nalézt oponenturu – viz např. Vrcha, P.: K Otázce přiznání peněžitého plnění z jiného právního důvodu (např. z bezdůvodného obohacení, než který byl žalobou (skrze tvrzené skutečnosti) uplatněn (např. z uzavřené smlouvy. Bulletin Advokacie, č.2/2004, s. 21.

[13] Srov. např. Spáčil, J.: Několik poznámek k problematice změny žaloby a k předmětu občanského soudního řízení. Právní rozhledy, 1995, č. 6, s. 222-224. Spáčil, J.: Ještě k identifikaci práva provedené žalobcem a ke změně žaloby na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení. Právní rozhledy, č. 1996, č. 5, s. 205-210. Spáčil, J. - Faldyna, F.: Může soud překvalifikovat žalobu na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení?. Právo a podnikání, 1995, č. 5, s. 2 a násl. a částečně také již výše citovaný článek JUDr. Vrchy.

[14] Všechno viz Spáčil, J.: Ještě k identifikaci práva provedené žalobcem a ke změně žaloby na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení. Právní rozhledy, č. 1996, č. 5, s. 209.

[15] Spáčil, J.: Několik poznámek k problematice změny žaloby a k předmětu občanského soudního řízení. Právní rozhledy, 1995, č. 6, s. 224.

[16] Spáčil, J.: Ještě k identifikaci práva provedené žalobcem a ke změně žaloby na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení. Právní rozhledy, č. 1996, č. 5, s. 209.

[17] Nesprávnost takového závěru je zřejmá také z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2003 sp.zn. 25 Cdo 1934/2001, v němž bylo jednoznačně judikováno, že „Je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení“.

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004 (pozn.: část citovaného textu zvýrazněna autorem článku) a shodně také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 04. prosince 2007, sp.zn. 22 Cdo 4457/2007.

[19] Samozřejmě v praxi bývá pravidlem, že se jednotliví účastníci pokouší, a často správně, sami právně kvalifikovat svůj nárok.

[20] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 2677/2004 (pozn.: část citovaného textu zvýrazněna autorem článku) .

[21] Gerloch, A.: Teorie práva. 4. vydání, Nakladatelství a vyd. A. Čeněk, Plzeň, 2007, s. 207.

[22] S ohledem na neustále rostoucí obchodní spolupráci s čínskými subjekty, se hojně vyskytují právě např. požadavky na prokazování čínského práva.

[23] Byť o.s.ř. s tímto výslovně nepočítá, nicméně při jeho interpretaci je potřeba vycházet ze základních doktrinálních principů civilního práva procesního a mezinárodního práva soukromého.

[24] Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. Doplněk, 2001, s. 177.

[25] Tamtéž s. 178. Shodný přístup je pak patrný také v ostatních zemích kontinentální Evropy, jejichž právní řády jsou podobné právnímu řádu České republiky – tj. zejména Rakousko a Německo – viz např. prof. Hausmann, R., The European Legal Forum, 1/2008, s. 8 a 10. Zde prof. Hausmann ve vztahu k Německu, a v zásadě také k Rakousku přímo tvrdí, že soud je povinen zkoumat a zjistit obsah cizího práva z úřední povinnosti a vlastní iniciativy (orig. – „of its own motion“). S ohledem na vzájemnou provázanost a příbuznost těchto právních řádů s právním řádem českým tedy máme za to, že tento argument, byť z jiné jurisdikce, je relevantní a jednoznačně podporuje výše uvedené premisy.

[26] Drápal, L., Bureš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád – komentář. C. H. Beck, Praha 2009, s.875.

[27] Srov. Např. Gerloch, A.: Teorie práva. 4. vydání, Nakladatelství a vyd. A. Čeněk, Plzeň, 2007, s. 207 nebo Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Doplněk, 2003, s. 380.

[28] Pokorný, M.: Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním – komentář. 2. vydání, 2004, s.50-51.

[29] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006 (pozn.: část citovaného textu zvýrazněna autorem článku).

[30] Vyhlášena pod č. 221/1998 Sb.

[31] Předmětná úmluva samozřejmě představuje pomoc pouze ve vztahu ke značně omezenému počtu cizích právních řádů, nicméně i tak lze její existenci a dikci jednotlivých jejích ustanovení považovat za argument, který podporuje názor v tomto příspěvku presentovaný.

[32] Návrh je dostupný na http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Vladni_navrh_ZMPS.pdf. 

[33] Dostupná z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova_zprava_ZMPS.pdf.

[34] Ke shodnému názoru dospívá také např. P. Ševčík v článku dostupném na http://www.epravo.cz/top/clanky/aplikace-ciziho%20-prava-pred-ces%20kymi-soudy-po-1-1-2012-dojde-k-zasadn%20i-zmene-61233.html.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář