Jaký je vlastně rozdíl mezi regulovanou reklamou a neregulovanou informací? Ptají se stále mnozí odborníci. O to hůře, pokud se nejen řečnicky ptají i soudy, a ještě hůře, pokud zástupci vlád členských států ES spekulují po tolika letech stále o správné odpovědi i na půdě Evropského soudního dvora. Je to ostuda: Desítky let regulujeme reklamu a dodnes si nejsme ani jistí tím, co to vlastně reklama je. Termín Euro-Kocourkov se poněkud nabízí... 

Pokud se začneme tímto problémem zabývat skutečně od podlahy, velmi rychle nám dojde, že se tady možná o něco hraje. Správná odpověď je poměrně nepříjemná. Možná natolik, že je nutné ji zničit, zadupat do země, dehonestovat, ukrýt a především v praxi rozhodně nepoužít. A protože takovou míru agrese a svévole nemohou mnozí ze své pozice dávat veřejně najevo, je nutné použít strategii jinou. Je nutné se tvářit, že tomu pořád nerozumíme, že to pořád není jasné, že před sebou valíme stále něco nedořešeného, k čemu je nutné se ještě v blízké budoucnosti přesněji postavit a vymezit. Dělat hlupáka se někdy vyplácí a v tomto případě nepochybně více než velmi.   

Když jsem poprvé přednášel tuto problematiku našim studentům, začal jsem malým testem. Promítl jsem jim definici reklamy (raději ze směrnice 84/450/ES, protože naše právní normy bývají někdy zlobyvé). Základní definice reklamy zní takto:

Článek 2 odst. 1 měrnice č. 84/450/ES o klamavé reklamě: „Reklamou“ se rozumí každé předvedení související s obchodem, živností, řemeslem nebo svobodným povoláním, jehož cílem je podpora odbytu zboží nebo poskytnutí služeb, včetně nemovitostí, práv a závazků.

A poté jsem jim položil otázku: Jaká je materiální podstata reklamy? Co je to reklama vlastně za substanci, jaký typ objektu to máme před sebou? Studenti dostali na výběr z šesti možností. Měli přeformulovat definici reklamy svými slovy tak, jak ji chápou z tohoto úhlu pohledu. Zde jsou možnosti, ze kterých mohli vybírat:

a)       Reklamou je každý šířený materiál, obsahující informace, a který...

b)       Reklamou je každá šířená informace, která...

c)       Reklamou je každá zrakem či sluchem vnímaná a šířená informace, která...

d)       Reklamou je každé chování, při němž jsou šířeny informace, a které...

e)       Reklamou je každý subjekt, který šíří informace, a který...

f)        Reklamou je něco jiného (Co?), který/ -á/ -é…

Ani mne nepřekvapilo, že více než 75% studentů vybralo poměrně rychle správnou odpověď. Dokonce někteří uměli i velmi pěkně odůvodnit svou volbu. Naše studenty na VŠE v Praze holt zatím průmysl málo platí, a proto ještě nemají zájem překroutit právní normy a v důsledku pak zájmy všech spotřebitelů a zničit v důsledku celý systém jejich informační ochrany. Zatím plni mládí zdarma a snadno nacházejí správná řešení. To, co ví nejméně 75% našich studentů na rozdíl od nejméně 75% odborníků na reklamu, vám ještě nyní neprozradím. Chtěl bych přeci jen začít od podlahy.      

Připomeňme si, proč je to vlastně tak důležité. Pouze to, co je reklamou z pohledu právních norem podléhá právní regulaci reklamy. Jde o velký koš různých ustanovení a omezení, které tolik obtěžují celý průmysl. To, co reklamou není, tomuto způsobu regulace nepodléhá. Je to až na ustanovené výjimky deterministický systém. Buď je to reklama - nebo není, buď regulace - nebo naprostý informační freeride. Komunitární definici reklamy jsem již uvedl. Podívejme se ještě na základní definici reklamy z právního řádu ČR, která by měla být samozřejmě obsahově stejná, avšak samozřejmě není:

§1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy: Reklamou se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.

Ačkoliv jsou obě definice reklamy (ES/ČR) dílčím způsobem odlišné, pro náš účel se přes rozdíly můžeme přenést. (Snahu našeho zákonodárce o definiční spoutání reklamy s komunikačními médii, je možné ignorovat. 1. Termín zejména neznamená pouze. 2. Komunitární právo takový vztah neuvádí, naopak explicitně používá termín každé předvedení. 3. Právní normy ČR nesmí být vykládány nekonformně, pokud je konformní výklad možný – jde o harmonizovanou oblast práva. /// Na straně druhé komunitární definice reklamy zjevně přiznává možnost reklamy pouze subjektům, které samy provádějí nějakou formu obchodní či živnostenské činnosti, což naše definice nezachycuje a mohla by být v tomto ohledu vykládána extenzivněji – a proto nelegálně.) Obecně však z obou definic vyčteme shodu ve třech základních definičních podmínkách, ze kterých je reklama ukuta: Reklama je definována:

a)      Motivací, konkrétně vědomým cílem jednající právnické či fyzické osoby.

b)      Cílem, kterým je právě podpora podnikatelské činnosti vlastní nebo libovolného jiného podnikatelského subjektu. (To nevylučuje současné sledování cílů jiných.)

c)       Svou realizační formou, kterou je libovolné předvedení, což znamená také všechny oznámení nebo prezentace.

K tomuto je vhodné se zabývat obsahem termínu předvedení, a to v rovině obecné. Předvedením vždy zprostředkováváme někomu poznání. (Předvedení něčeho ve tmě bez záznamu nikomu bychom asi za předvedení ani nepovažovali.) Poznání je apriori podmíněno existencí informačního vstupu a jeho subjektivním zpracováním. Definice informace sice není legálně ustanovena a ačkoliv existují její velmi odlišné návrhy, pro účel práva v této oblasti se jedna jeví optimální:

Informace je obsah procesu lidské komunikace. (Encyklopedie Diderot.)

Za předvedení tedy můžeme považovat každé informační působení zprostředkující svému adresátovi poznání. Proto bych rád upravil – a k tomu směřuji – třetí definiční podmínku reklamy takto.

Reklama je definována:

a)    Motivací, konkrétně vědomým cílem jednající právnické či fyzické osoby.

b)   Cílem, kterým je právě podpora podnikatelské činnosti vlastní nebo libovolného jiného podnikatelského subjektu. (To nevylučuje současné sledování cílů jiných.)

c)    Svou realizační formou, kterou je šíření informací.

Reklama je tedy definována dvěma subjektivními kritérií (a, b), které je možné považovat i za kritérium jediné, a jedním kritériem objektivním (c). Jsem přesvědčen, že s těmito závěry by měla ještě velká většina odborníků souhlasit.

K naplnění definice reklamy musí být splněny všechny tři tyto podmínky současně. Lze tedy dovodit, že pokud je podpory podnikatelské činnosti dosahováno jinou formou než právě šířením informací (například korupcí), nebo není-li šířením informací sledována vědomě také podpora podnikatelské činnosti (například při vzdělávání, osvětě, sociálních apelech apod.) o reklamu z pohledu práva se jednat nemůže.

Prvním častým omylem, který je v této souvislosti nutné vyvrátit, je názor, že reklamou mohou být shledány pouze informace určitého obsahu, které obecně mohou mít reklamní důsledky. Není to pravda. Z definičních podmínek reklamy zjišťujeme, že: 

·   Vlastní obsah šířených informací, ani jimi uskutečněné důsledky nebo jen možnost způsobit důsledky s naplněním definice reklamy vůbec nesouvisí.

Je nutné vyvrátit i druhý častý omyl. Tím je názor, že informace, která není způsobilá identifikovat žádný konkrétní produkt, službu či výrobce (například pouhý článek o vhodnosti prevence určité nemoci), reklamou shledána být nemůže a regulaci svého obsahu tedy nepodléhá, a to i kdyby byla objednána nějakým podnikatelským subjektem. Ze znění definičních podmínek reklamy však vyplývá, že:   

·   Nutnost identifikace konkrétního produktu, konkrétní služby nebo konkrétního výrobce (identifikace předmětu reklamy), s naplněním definice reklamy vůbec nesouvisí.

V souvislosti s informačně rozsáhlými formami internetové reklamy se začíná rozmáhat třetí významný omyl. Tím je názor, že www produktové stránky výrobku lze rozdělit na reklamu a nereklamní části, které žádné regulaci nepodléhají. To je opět mylný závěr. Ze znění definičních podmínek reklamy vyplývá, že:

·   Hledat hranice reklamy uvnitř jedné komplexní informace, která na spotřebitele působí v daném čase a na daném místě současně jako celek, nelze definičními podmínkami reklamy jakkoliv odůvodnit.

Tyto tři mylné názory jsou pouze zbožná přání průmyslu, který jimi chrání své nelegální realizace nebo zbožná přání našich kontrolních orgánů, které si touto nezákonnou filtrací šetří spoustu nepříjemné práce.

Přejděme nyní k oné problematické otázce, „Jaký je vlastně rozdíl mezi reklamou a informací?“. Jak nám na tuto základní otázku dnes odpovídají špičkoví právní odborníci a zástupci reklamního průmyslu? Pravidelně uváděná odpověď zní, že reklamu od prosté informace odlišuje právě cíl, s jakým jsou právnickými či fyzickými osobami šířeny. Je to odpověď opisem a z formálního úhlu pohledu je vlastně správná. Tato odpověď však obsahuje z pohledu logiky zásadní problém. Její Achillova pata spočívá v tom, že uvedený rozdíl leží mimo materiální vlastnosti obou těchto objektů samotných. Je to stejné, jako kdybyste mimozemšťanovi na otázku: „Jaký je rozdíl mezi motocyklem a koloběžkou?“, odpověděli tímto způsobem:

Milý E.T., rozdíl mezi motocyklem a koloběžkou je v obchodě, ve kterém se prodávají.

Je to pravda? Je. Je ale taková odpověď výstižná, správná a směrem k cíli otázky tazatele korektní? To tedy není. Skutečně tedy mezi reklamou a informací nenalezneme žádný vlastní materiální rozdíl? Ale nalezneme. Informace totiž není definována svým cílem šíření vůbec. Reklama ano. Není to tedy povaha cíle šíření, ale jeho samotná existence, která tyto dva pojmy materiálně odlišuje. Cíl, záměr či účel šíření, který není materiální (definiční) vlastností objektu informace, je materiální (definiční) vlastností objektu reklama. Je to něco jako dimenze navíc. To činí z reklamy objekt zcela jiného typu, jiných základních vlastností. Potřebujeme k tomuto závěru jen trošku abstraktní úvahy, kterou přeci jen lépe znají odborníci přírodních než sociálních věd. Přidejte objektu rozměr a na původní objekt v té chvíli můžete rovnou zapomenout. Jde již o něco jiného. Je pouze rozšířeným předsudkem vnímat a popisovat v oblasti práva reklamu jako nějakou informaci šířenou za určitých okolností. Mezi objekty reklama a informace existuje naprosto zásadní materiální rozdíl, který činí takovou úvahu zcela irelevantní. Nejprve ale musíte přijmout osvobozující premisu. Jde o osvobození se od významu termínu reklama tak, jak jsme zvyklí jej používat v jeho praktickém slova smyslu. Musíme přestat směšovat homonyma. Věřím, že se to mnohým podaří stejně, jako našim studentům. Osvoboďte se:           

·          Reklama z pohledu práva svou materiální podstatou není žádná informace. (Reklama není objektem typu informace.)

Hlavní rozdíl mezi dvěma objekty, z nichž jeden je a druhý není informací, poměrně zřetelně spočívá v této skutečnosti samotné. Logickou otázkou, která se nabízí, pak je, jakým typem objektu tedy je reklama, když není informací?

Jak bylo uvedeno, reklamu přímo definuje vědomý cíl, záměr, úmysl či chcete-li účel jednání. Cíl – motivace, to je výhradní vlastnost konkrétního jednajícího subjektu, fyzické či právnické osoby. Cíl šíření není vlastností informace samotné a s touto se fyzicky nepředává. Subjekt, který procesem předvedení přijímá informaci, ji dále může, ale rozhodně nemusí šířit se stejným cílem. Je to pouze věcí jeho vlastní vnitřní motivace – věcí jeho vlastního individuálního cíle. Reklama, jejíž materiální podstata na základě definice musí obsáhnout vědomý cíl jednání, tedy nemůže být objekt, který si lze navzájem předávat. A tohle opravdu může být pro někoho traumatizující poznání. Proč? S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti lze jako správný formulovat jedině tento závěr:

REKLAMA Z POHLEDU PRÁVA JE SVOU MATERIÁLNÍ PODSTATOU CHOVÁNÍM PRÁVĚ JEDNOHO SUBJEKTU.

A tímto by mohli mít mnozí své rétorické i praktické problémy skutečně vyřešené - pokud by je ovšem vyřešit chtěli.

Problém vzájemného vztahu reklamy a informace si lze hezky modelovat na příkladu penalty a míče. Ačkoliv není penalty bez míče, míč je svou materiální podstatou věc a penalta ne. Definici toho, co je to penalta, nemůžeme začít způsobem: „Penalta je míč, který...“. Tímto přirovnáním totiž nepřímo přisuzujeme penaltě také nejobecnější vlastnosti míče, především pak to, že penalta je také nějakou věcí, která... Takovým přístupem zahajujeme nutně řetězec dalších nedorozumění a nepřesností v komunikaci podstaty penalty. Míč si z hřiště můžete odnést domů, můžete ho vyfouknout nebo hodit do bazénu. S penaltou se vám nic takového podařit nemůže.

Může vám to připadat naprosto absurdní, ale o reklamě z pohledu práva skutečně nelze tvrdit, že se dá například vyrábět, poslat e-mailem, že se na ni podíváte až doma nebo že někomu ukážete její grafický návrh. Reklama, stejně jako penalta, se pouze provádí a vy buď jste, nebo nejste exekutorem reklamy. Může se vám podařit nebo nepodařit. Můžete ji zdokumentovat nebo skrýt. Avšak žádnou reklamu do bazénu nikdy hodit nedokážete. Reklamní agenturu po kouskách ano.

Pokud jste tedy dosud vnímali reklamu jako informační korpuskuli, která se šíří od místa svého stvoření až ke spotřebiteli, nebyl to názor správný. Podstatu reklamy a její vlastnosti vystihuje mnohem lépe vlnový model.

Ačkoliv jsme vlastně zvyklí říkat „Ten si ale dělá reklamu!“, je pohled na reklamu jako na chování katastrofou velkých rozměrů. Paradoxně je nejničivější asi pro právo samotné. Zákonodárce, který nám reklamu definoval jako určitý typ chování, jí dále v mnoha právních normách přímo či v kontextu přisuzuje nerelevantní vlastnosti informace a jako na věc na ni nahlíží. K překvapení tak můžeme zjistit, že existuje něco jako zpracování reklamy, šíření reklamy, povinnost oddělit reklamu od jiných informací, nebo něco dokonce tak extravagantního jako zákaz vylepování či umísťování reklamy. Buď se evropský zákonodárce zásadním způsobem zmýlil ve formulaci její definice, nebo máme desítky právních norem včetně směrnic a evropských nařízení skutečně povážlivě dyskompatibilních. Nebo si snad umíte představit, jak vylepujete na plot šikanu? Vylepit informaci o tom, že byl někdo šikanován, to se vám podaří, ale šikanu opravdu ani náhodou. A vzhledem k tomu, že cílem společnosti je zabránit nežádoucí šikaně a nikoliv zabránit vylepování nežádoucí šikany na plot, bychom se nad tím měli všichni velmi vážně zamyslet.

Je to opravdu temná právní mlha, halící zmatečný Babylon. Někdo ji tady vytváří buď proto, že tomu opravdu nerozumí, nebo proto, že je to jeho cílem. Na naší národní úrovni si troufnu konstatovat tu první možnost (viz stanovisko generálního advokáta ESD k postoji zástupce české vlády v kauze Damgaard, bod č. 39), na úrovni evropské však bohužel musím předpokládat spíše tu druhou variantu. Tento vnitřní konflikt obsahují národní i komunitární právní normy bez rozdílu, komunitární právo však v menší míře.

Celé řešení problému je přitom poměrně snadné. Jde přece pouze o to, si správně porozumět. Termín reklama dnes představuje více odlišných významů, a to bohužel i v exaktní řeči práva na výsostném území právní jistoty.

Musíme proto rozhodně rozlišovat de iure, a do doby nápravy vždy alespoň de facto, od sebe navzájem tyto tři významy termínu reklama: 

a)       Reklama – jako chování jednoho konkrétního subjektu (reklama ve smyslu své legální definice)

b)       Reklamní informace – informace alespoň jednou někým cíleně šířená v rámci jím prováděné reklamy

c)       Reklamní materiál – hmotná forma reklamní informace

A proto: Pokud kdokoliv provádí reklamu, poté všechny informace jím v rámci reklamy šířené zcela a bez výjimky podléhají příslušné právní regulaci svého obsahu, a to bez jakéhokoliv ohledu na libovolné jiné okolnosti a charakteristiky vnitřního obsahu a struktury těchto informací. Mj. proto také všechny informační produkty PR podléhají regulaci, protože PR je objednaným chováním, které je reklamou, ať již se to někomu líbí nebo ne.  

A to je rozhodně správně. Můžeme si to odůvodnit na příkladu:

Představte si, že výrobce vakcíny, která je určená pouze ohroženým osobám ze vzácných rizikových skupin se rozhodne svůj výrobek prodávat všem a zestonásobit si svůj zisk z prodeje tohoto léčiva. Legálně to učinit nemůže, protože Souhrn informací o tomto léčivém přípravku (SPC) explicitně uvádí, že tato vakcína není určena zdravým osobám. Objedná si tedy u své PR agentury mediální veřejnou masáž, v rámci které bude 1 rok v desítkách článků v médiích a na internetu všem dokola opakováno, jak dobré je očkovat se před jednou nebezpečnou nemocí – a protože víc neřekne, bude to znamenat pro všechny bez rozdílu. Tyto články nebudou obsahovat název konkrétní vakcíny ani výrobce. (Konkurence se počítá na 1 nebo 0 konkurenčních výrobků.) Namotivovaná veřejnost se poté pohrne do ambulancí a bude žádat o předpis život či zdraví zachraňující vakcíny své lékaře a ti z mnoha důvodů - vyhoví. Tyto články jsou však klamavé. Indukují názory odlišné od objektivní reality a vedou spotřebitele k obchodním rozhodnutím, které by jinak rozhodně neučinili. Tyto články rozhodně mají podléhat regulaci, ačkoliv jde pouze o veřejnou komunikaci témat. – Jsou to informace šířené v rámci účelově prováděné reklamy. Nikdo není oprávněn se zabývat jejich vnitřními parametry s tím, zda je vůbec regulaci podřídí. Ani tyto články nesmí být klamavé. Neznám bohužel ani jednu kauzu v ČR, kde by tento způsob nelegálního tématického PR byl potrestán. Znám však nejméně desítky takových PR článků z médií a webů za poslední dva roky, které jsou naprosto nehorázným klamáním veřejnosti, které si objednal průmysl (nejen ten farmaceutický).    

Reklama je záměrnou obchodní komunikací, jejímž cílem je zajištění podpory podnikatelské činnosti, ať již jde o libovolně přímý či nepřímý způsob informačního působení, vůči kterému je z tohoto důvodu uplatnění všech regulačních ustanovení správné a odůvodnitelné. Tam, kde není, nechť nám zákony vyznačí důvodné a zřetelné výjimky. Odpovědnost za věcný obsah reklamních informací mají pouze ty subjekty, které zadaly, zpracovaly nebo šířily tyto informace v rámci svého chování, které je reklamou. Subjekty, které získanou reklamní informaci následně šířily výhradně s jinými cíli, za soulad jejího obsahu s podmínkami příslušných právních norem pouze nenesou odpovědnost. Tato informace však zůstává reklamní informací. Velmi důležitý a dle mého názoru zcela klíčový, je tedy tento dovozený závěr:

Skutečnost, že spotřebitel obdržel informaci od subjektu, který v daném případě neprováděl reklamu a za její obsah tedy nenese odpovědnost (zejména od médií či neziskových organizací, nebo jednotlivců – nepodnikatelských fyzických osob), ještě neznamená, že v souvislosti s šířením této informace jiné subjekty reklamu neprováděly a že tato informace již nemůže být podřízena příslušnému režimu právní regulace.

PZN: V této souvislosti vynechávám často problém, který mi byl vyčítán. Je to odpovědnost médií za obsah šířených informací i v případě, že média neprovádí reklamu. Ztotožňuji se v tomto s nejen pracemi prof. P. Hajna z MU v Brně, ale také s o něco méně konkrétní judikaturou Evropského soudního dvora. Tato tématika by ale roztříštila a rozvětvila sledovanou linii sdělení. Vynechávám ji pouze z tohoto důvodu. Jde o další specifický problém.   

Zkusme se zamyslet nad tím, zda je možné pouze stylisticky vybojovat antireklamní Waterloo, a to aniž by jsme překročili zakázanou mez. Je možné pouze ze slov, která ve svém použitém tvaru mohou znamenat věc i děj, udělat zřetelněji ten děj. A protože reklama přece není jen to, co se už stalo, můžeme zcela legitimně přepsat její definici tím způsobem, jako kdyby reklama probíhala. K tomu zaměníme česky nešťastně použitý termín „šířené“ za něco v souladu s komunitární definicí reklamy a kamufláž materiální podstaty reklamy se začne rozhodně vytrácet, ačkoliv ještě ne úplně dokonale.

Návrh upravené definice reklamy (ČR): Reklamou se rozumí oznamování, předvádění či jiné prezentování prováděné zejména s využitím komunikačních médií, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.

Proč je pohled na reklamu jako na chování hořký jako pelyněk? Nejde pouze o formální chyby znění některých právních norem, jde tady o funkci celého systému regulace reklamy a její kontroly. Pokud přijmeme hypotézu, že reklama je chování právě jednoho subjektu, budeme vnímat celý systém regulace reklamy takto:

·   Reklama je chování právě jednoho subjektu.

·   Regulaci podléhají všechny informace šířené subjektem v rámci tohoto jeho chování.

·   Předmětem kontroly reklamy je subjekt – jedna právnická nebo fyzická osoba.

·   Nástrojem kontroly reklamy subjektu je kontrola obsahu jím v rámci reklamy šířených informací, a to v míře přiměřené cíli této kontroly.

·   Cílem kontroly reklamy je zjistit stav věcí do té míry, aby mohla být vůči konkrétnímu subjektu přijata a uplatněna právě taková opatření, která mohou být efektivní ve smyslu zjednání trvalé nápravy jeho chování a souladu s právním řádem a veřejným zájmem.

Pokud však setrváme v pohledu na reklamu jako na informaci, která…, začneme vytvářet afunkční tricky-systém:

·   Reklama je informace šířená s vědomým cílem podpory něčí podnikatelské činnosti.

·   Regulaci podléhají všechny informace, které jsou reklamou.

·   Předmětem kontroly reklamy je konkrétní informace (reklamní materiál).

·   Nástrojem kontroly reklamy je věcná kontrola obsahu a okolností šíření právě této informace. (Použití právních norem vůči této informaci.)

·   Cílem kontroly reklamy je zjistit stav věcí v rozsahu porušení právních norem subjekty zadavatele, zpracovatele a šiřitele reklamy pouze v souvislosti s obsahem a šířením právě zkoumané informace a jejich potrestání či přijetí jiných opatření, které je přiměřené prokázanému porušení právních norem právě v této zkoumané informaci.

Tímto způsobem a přístupem ke kontrole reklamy je především velice efektivně a zcela systémově bráněno rozlišit, zda porušování právních norem je u daného subjektu standardním způsobem jeho chování, na kterém trvale vydělává, nebo chybou náhodnou. To je ale přece zásadní skutečnost pro přiměřený postup našich správních orgánů nápravu věcí takovým způsobem, který může být efektivní. Kdyby takto zoufale dnes fungovaly orgány činné v trestním řízení a trestní právo obecně, znamenalo by to pro všechny masové vrahy, sadisty, xenofobní recidivisty a sexuální devianty prakticky něco jako permanentku na amnestii. Vytváříme systém tak podivuhodně organizovaný, že o něm lze naprosto spolehlivě prohlásit jednu jedinou věc:

Tento systém nemůže především fungovat. Zvolili jsme si cíl a vydali se k němu cestou, kterou k němu zkrátka nikdy nelze dojít. Jsme tak hloupí, nebo tak vychytralí?

Především proto dnes reklama vypadá, jak vypadá, a to i přesto, že právní normy vypadají, jak vypadají. Ačkoliv máme právo napsáno v jeho první větě dobře, kapitolu informační ochrany spotřebitele a veřejného zájmu na úkor zájmů průmyslu někdo zastavil a zpřeházel všechna použitá písmena hned za jejím prvním slovesem…

MUDr. Jan Vavrečka

Katedra podnikového a evropského práva Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze

Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář