Přepravní smlouvy, na základě kterých je, ať již vnitrostátní nebo mezinárodní, přeprava realizována, jsou po kupní smlouvě pravděpodobně nejpoužívanějším pojmenovaným smluvním typem, a vytvářejí tak určitý pojící článek mezi jednotlivými složkami obchodního cyklu.

Přepravu zboží lze považovat za podstatnou disciplínu jak z hlediska právního, tak z hlediska podnikatelského a obchodního, například již z toho důvodu, že cena přepravy je schopná výrazným způsobem ovlivnit konečnou cenu zboží na trhu, a tím do značné míry působí na rozhodování spotřebitelů.

Na následujících řádcích nabízíme pohled na pravidla upravující odpovědnost dopravců, jejichž efektivní působení je jedním z pilířů, na kterých je vybudována celá struktura přepravního práva.1) Odpovědnost dopravce za zničení, ztrátu, poškození nebo prodlení přepravované zásilky je snad nejpalčivějším problémem nejen z pohledu zákazníka, ale i dopravce samotného.

Otázka přípustnosti smluvní limitace rozsahu náhrady škody není v českém právním prostředí novum, avšak ohledně jejího uspokojivého řešení nadále panuje značná právní nejistota jak z pohledu právní teorie, tak rozhodovací praxe soudů.2) Našim cílem však není podrobně analyzovat obecnou přípustnost či nepřípustnost tohoto smluvního nástroje.3) ale přiblížit aktuální právní úpravu týkající se limitace náhrady škody u smlouvy o přepravě věci, resp. přepravních smluv obecně, a dále, vzhledem k dlouho avizované rekodifikaci soukromého práva, poskytnout několik úvah de lege ferenda. Rovněž úvodem upozorňujeme, že dále neuvažujeme s využitím smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody, která, není-li dohodnuto jinak, dle § 545 odst. 2 zákona . 40/1964, občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), konzumuje nárok poškozeného na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti kryté sjednanou smluvní pokutou.

Z praktického hlediska se jedná o užitečné, nicméně ne vždy užívané řešení, a proto není možno otázku smluvní limitace náhrady škody opomenout.

Problematický výklad § 386 obchodního zákoníku

Základní úskalí při formulaci smluvní doložky explicitní omezující povinnost k náhradě škody představují především kogentní ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. a § 386 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen „obch. zák.“), jenž výslovně zakazují vzdát se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z níž může škoda vzniknout. Mnohost a protichůdnost možných výkladů tohoto ustanovení je nasnadě. Někteří autoři4) toto ustanovení chápou jako absolutní maximu, a tedy i částečné vzdání se nároku, tzn. limitování výše náhrady škody považují za nepřípustné. Takto restriktivní výklad však dle našeho názoru nereflektuje potřeby obchodní praxe a jak uvádí mimo jiné i J. Šilhán: „Je-li zde prostor pro výklad liberálnější, který umožní (skrze korektiv přiměřenosti a korektivy generální, jako jsou dobré mravy) eliminaci nepřijatelných praktických dopadů v plné šíři, je nutno se přiklonit k němu.“5)

Jak již bylo nastíněno, jedná se o problematiku složitou a není naším cílem věnovat se jí v její obecné rovině, která zahrnuje i celou řadu zajímavých dílčích otázek.6)

Vzhledem k tomu, že otázka možnosti limitace náhrady škody je zejména problémem interpretačním, protože jak odpůrci, tak příznivci pracují se stejnými normami a pouze rozdílnou strukturou logických konstrukcí dospívají k odlišným závěrům, nelze tedy její přípustnost bez dalšího zavrhnout. Také proto budeme v dalších úvahách pracovat s alternativou, kdy možnost obecné limitace náhrady škody připustíme.7)

Obecná charakteristika odpovědnosti dopravce

Zde si dovolíme odbočit od rozboru přísně juristického a předeslat několik argumentů ekonomického charakteru, neboť cílem právní úpravy obzvláště v tomto případě by měla být zejména reflexe potřeb ekonomické praxe.

Budeme-li vycházet z vnímání civilněprávní odpovědnosti jako sekundární právní povinnosti vznikající v důsledku porušení primární povinnosti, založené na principu peněžité náhrady škody, stává se dopravce, v případě vzniku škody na přepravované zásilce (eventuálně zpoždění při doručení), dlužníkem druhé strany ve výši újmy (škody), kterou tato strana utrpěla. Důsledné uplatňování tohoto principu by však vedlo dopravce k nezbytnosti uzavírat značně rozsáhlé pojištění své podnikatelské činnosti, obzvláště v případě, kdy jejich činnost (přeprava zboží) spadá do oblasti, ve které nelze vyloučit existenci značných rizik, jež není možné současně zařadit do kategorie působení tzv. vyšší moci.

Dopravce je při své podnikatelské činností motivován, jako ostatně každý podnikatel už ze zákonné definice, dosažením zisku a jeho maximalizací. Důsledkem zvětšených nákladů na pojištění by tudíž nutně bylo jejich promítnutí do finální ceny jím poskytovaných služeb a přenesení této zátěže v konečném důsledku opět na zákazníka (odesílatele/příjemce). Současně musíme zdůraznit, že působení determinant jako je sociální spravedlnost nebo zadostiučinění je v obchodní praxi, a zvláště při přepravě zboží, výrazně oslabeno, například v porovnání s přepravou osob, kde je zájem na ochraně zdraví a života cestujících osob hodnotou nesrovnatelně významnější a hodnější ochrany.

Z ekonomického a obchodního hlediska je tedy možno výše uvedené skutečnosti považovat za základní a zcela nezvratný argument „pro“ možnost limitace náhrady škody při přepravě zboží, přičemž snahou zákonodárce by v tomto případě, vzhledem ke specifikům obchodních vztahů, smluvní svobodě a přinejmenším teoretické rovnosti smluvních partnerů, mělo být nalezení jistého rovnovážného bodu v prostředí antagonistických zájmů stran, mezi smluvní svobodou na jedné straně a právní jistotou na straně druhé. Nicméně jak bude patrno níže, vydal se zákonodárce v oblasti  vnitrostátní přepravy, resp. přepravních smluv, na které se vztahuje obchodní zákoník, zčásti, ne-li zcela opačným směrem.8)

Současný stav, výchozí možnosti a potenciální řešení

Speciální úprava pro smlouvu o přepravě věci týkající se povinnosti k náhradě škody a možnosti jejího omezení se nachází v § 622, § 624 a § 629 obch. zák. Odpovědnost dopravce je tady konstruovaná jako objektivní, přičemž stojí za zmínku liberační kritérium, kterým je v tomto případě vynaložení odborné péče, a zároveň obecný limit rozsahu odpovědnosti dle § 379 obch. zák., tedy předvídatelnost vzniklé škody.

Právě z tohoto důvodu je, z pohledu odesílatele, doporučováno, aby byl dopravce dostatečně a prokazatelně obeznámen se skutečnou hodnotou (resp. cenou) zásilky. Odpovědnost dopravce je rovněž časově omezena na škodu vzniklou na zásilce v době od jejího převzetí do jejího vydání.

Kompenzační povinnost dopravce je v případě této speciální úpravy, dle našeho názoru, vázána pouze na skutečnou škodu a vylučuje nárok na náhradu nepřímých a následných škod. Tuto odpovědnost je možné na základě § 622 odst. 4 obch. zák. smluvně rozšířit,9) a naopak je zde ovšem výslovně vyloučena možnost smluvně ji omezit.10) Z předestřeného lze dovodit, že smluvní limitace výše náhrady škody je ve vztazích z vnitrostátní přepravy postavena contra legem. Zajímavý názor na tuto problematiku předkládají A. Bartková a M. Laipold,11) když konstatují, že § 622 odst. 4 obch. zák. sice skutečně absolutně zakazuje omezit rozsah odpovědnosti dopravce, ovšem pouze ve vztahu ke kogentnímu ustanovení § 622 obch. zák., přičemž v dispozici stran nadále zůstává ustanovení § 624 obch. zák., které upravuje náhradovou povinnost dopravce, kterou lze smluvně vymezit odlišně od zákonného znění. Tuto možnost je na místě zdůraznit, protože ustanovení § 624 odst. 1 obch. zák. zní: „Při ztrátě nebo zničení zásilky je dopravce povinen nahradit cenu, kterou zásilka měla v době, kdy byla předána dopravci.“12) Dispozitivnost tohoto ustanovení poskytuje dle našeho názoru smluvním stranám relativní volnost při sjednávání odpovědnostních podmínek přepravní smlouvy. Limitující smluvní doložka musí ovšem být v tomto případě formulována velmi obezřetně. Případně možné by pravděpodobně bylo vycházet ze znění zmíněného paragrafu s tím, že závěrečná část doložky by obsahovala ono limitující ustanovení. Výsledná formulace použitelné doložky ve znění: „Při ztrátě nebo zničení zásilky je dopravce povinen odesílateli nahradit částku .... Kč (EUR)“, by měla dle našeho názoru potom splňovat jak kritéria kladené kogentními normami, tak využívat volnosti dané normami dispozitivními.

Jedním z dalších prakticky použitelných řešení je využití jiného pojmenovaného kontraktu, který zná obchodní zákoník, a to smlouvy zasílatelské, jejíž stručná úprava je obsažena v § 601 až § 609 obch. zák. Zásadní výhoda tohoto poměrně elegantního řešení tkví v tom, že tato úprava je, s výjimkou základních ustanovení, dispozitivní, a to včetně ustanovení o podpůrném použití úpravy smlouvy komisionářské. Zasílatel je na základě § 605 obch. zák. oprávněn přepravu, kterou má obstarat, uskutečnit sám, neodporuje-li to smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, a tedy může sám fungovat jako dopravce. Odpovědnost zasílatele za škodu je přitom upravena dispozitivním § 603 odst. 2 obch. zák., který stanoví objektivní odpovědnost zasílatele za škodu vzniklou na zásilce převzaté k obstarání přepravy, spolu s liberačním důvodem, kterým je i v tomto případě vynaložení odborné péče zasílatele.

Zásadním rozdílem proti zákonné úpravě smlouvy o přepravě je právě dispozitivní charakter tohoto ustanovení, který smluvním stranám, vzhledem k obecně stručnější úpravě a širší možnosti praktického uplatnění tohoto smluvního typu, dává daleko více prostoru a větší právní jistotu týkající se přípustnosti, resp. nepřípustnosti limitační smluvní doložky při uzavírání smlouvy.

Ovšem ani tato alternativa nezůstává bez úskalí, když dle názoru Nejvyššího soudu ČR3) „...zasílatel (při absenci jiné dohody) neodpovídá za škodu na zásilce vzniklou při přepravě věci, nýbrž pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, tj. neodpovídá za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem„. Takový výklad může působit potíže při určování charakteru odpovědnosti zasílatele v případě, kdy přepravu sám uskuteční. Proto vědí-li smluvní strany o tom, že existuje reálná možnost, že přepravu uskuteční sám zasílatel, lze, dle našeho názoru, na tuto situaci pamatovat přímo ve smlouvě například doložkou typu: „Zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou jak při obstarávání přepravy, tak při jejím uskutečňování, a to maximálně do výše … Kč (EUR).„

Rovněž je nezbytné upozornit na další riziko této varianty, a to teoretickou možnost poškozeného při řešení případných sporů dožadovat se odpovědnosti dopravce dle úpravy smlouvy o přepravě věci na základě § 41a odst. 1 obč. zák., který stanoví, že „má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti.“ Posouzení konkrétní situace bude samozřejmě individuální, nehledě na to však považujeme za nezbytné na tuto potenciální potíž předem poukázat.

Zamyšlení de lege ferenda

Vzhledem k tomu, že dlouho očekávaný návrh nového občanského zákoníku (dále jen „Návrh“) se pravděpodobně v brzké době dočká zákonné podoby a poměrně zásadním způsobem ovlivní životy nejen právníků, je na místě se zamyslet nad změnami, které zákonodárce připravil v námi zkoumané oblasti. Obecně lze ve vztahu k možnosti omezení náhrady škody v souladu s důvodovou zprávou k Návrhu konstatovat, že Návrh „nepřejímá obecné pravidlo socialistického práva, že neplatné jsou všechny dohody, kterými se někdo vzdává práva, které má vzniknout teprve v budoucnosti, vylučuje se speciálně možnost platně se zprostit povinnosti hradit škodu individuálním prohlášením samotného škůdce.“14) Z uvedeného plyne, že Návrh koncepci limitace škody principiálně neodmítá, ovšem současně zdůrazňuje nutnost jejího smluvního základu.15)

Speciální úprava odpovědnosti, a tudíž také povinnosti k náhradě škody pro přepravu věcí je ovšem obsažena v § 2282 a násl. Návrhu.16) Tato úprava bohužel téměř úplně kopíruje výše popsanou současnou situaci, a tedy sice uvádí, že k ujednáním omezujícím odpovědnost dopravce se nepřihlíží (§ 2293 odst. 4 Návrhu), ovšem rozsah této náhrady dispozitivně stanoví v § 2294 Návrhu. Jen stěží lze proto vyslovit jasný soud o tom, zda je možné tento rozsah změnit, a tímto způsobem smluvně omezit povinnost k náhradě škody. Nicméně jako další argumenty podporující tento závěr nám mohou v tomto případě sloužit zejména obecné principy Návrhu směřující k obecné možnosti limitace výše náhrady škody, které jsou oproti současnému stavu spíše kladné, tendence ke zvětšování míry autonomie vůle stran v závazkových vztazích a nakonec i snaha o komercializaci nového občanského zákoníku. Tématem k úvaze zákonodárci nicméně nadále zůstává otázka, nakolik je vhodné ponechávat prakticky nezměněnou současnou úpravu také v novém kodexu, a vytvářet tak jakousi právní mlhu kolem námi rozebírané otázky a její řešení přenechat kreativitě smluvních stran, namísto toho, aby byly jasně stanoveny mantinely pro možnost limitace výše náhrady škody, jejichž vymezení je dopravní praxí jednoznačně vyžadováno.

Mgr.  Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

1) Rodiére, R. Introduction to transport law and combined transports. In: Rodiére, R. International encyclopedia of comparative law. Tübingen : J. C. B. Mohr, 1972, s. 30.

2) Ustálená relevantní judikatura vyššího stupně v podstatě neexistuje, i když okrajově k této otázce vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp.zn. 32 Odo 1651/2005 ze dne 27. 3. 2008 svůj zamítavý postoj.

3) Tomu se rozsáhle a podrobně věnovali jiní, viz třeba ·Šilhán, J. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. Praha : C. H. Beck, 2007.

4) Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva.Obchodní závazky. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 122.        I samotní autoři však připouštějí úvahy o správnosti takto přísně formulované úpravy.

5) Šilhán, J. Formy smluvní limitace náhrady škody. Bulletin advokacie, 2006 , 7-8, s. 41 – 46. Dostupné z http://www.cak.cz.

6) Lze zmínit například otázku, zda je k vzdání se nároku dle § 386 obch. zák. nutné subjektivní vědomí o porušení povinnosti nebo je-li postačující samotný faktický objektivní stav, tj. existence porušení povinnosti. Domníváme se, že vzhledem k profesionalitě účastníků obchodněprávních vztahů není namístě vyžadovat subjektivní znalost nastalé situace (v rámci zásady vigilantibus iura scripta sunt posilněné v obchodním právu), ale postačujícím je právě objektivní stav té které konkrétní situace.

7) Byť se jedná samozřejmě o značné zjednodušení.

8) Což je krok poněkud neobvyklý zejména vezmeme-li v úvahu úpravu obsaženou v mezinárodních úmluvách týkajících se mezinárodní přepravy zboží, kde je limitace odpovědnosti dopravce zcela běžným jevem. I když mluvit o smluvní možnosti limitace třeba u Úmluvy CMR – o mezinárodní silniční přepravě zboží by bylo scestné, protože zde je stanoven strop kogentně, lze ovšem předpokládat, že jeho stanovení bylo právě výsledkem hledání onoho výše zmiňovaného rovnovážného bodu.

9) Možnost rozšíření odpovědnosti je zajímavá také z pohledu mezinárodní úpravy. V zásadě lze konstatovat, že až na Úmluvu CMR žádná mezinárodní smlouva nebrání smluvnímu rozšíření odpovědnosti dopravce. Viz Horník, J. Otazníky nad smluvním rozšířením odpovědnosti dopravce. Bulletin České společnosti pro dopravní právo, 2004, č. 3, s. 11 – 14. Dostupné z http://www.csdp.cz.

10) Zde lze zákonodárci vytknout zcela nekoncepční řešení, protože občanský zákoník, který upravuje smlouvu o přepravě nákladu, žádné obdobně limitující ustanovení neobsahuje a protekcionistická funkce práva, reflektující sociálně determinovanou tendenci k ochraně slabšího, je přenesena do obchodněprávních závazkových vztahů, kde by měly být dispozitivnost a subsidiární působení právních norem základními principy.

11) Viz Bartková, A., Laipold, M. K smluvní limitaci náhrady škody ve vztazích z přepravní smlouvy dle obchodního zákoníku.

Epravo.cz, 2006.

12) Volnost stran spočívá zejména v možnosti odlišně definovat cenu, jež je dopravce povinen nahradit.

13) Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ăj. 29 Odo 153/2003 ze dne 22. 4. 2004.

14) Důvodová zpráva k Návrhu dostupná z www.justice.cz.

15) Viz dikce § 2626 Návrhu, který zní: „Oznámí-li někdo, že svoji povinnost k náhradě škody vůči jiným osobám vylučuje nebo omezuje, nepřihlíží se k tomu. Učiní-li to vsak ještě před vznikem škody, může být takové oznámení posouzeno jako varování před nebezpečím.“ Zde je patrný úmysl zákonodárce chránit slabší stranu smluvního vztahu a omezení povinnosti k náhradě škody umožnit pouze za souhlasu obou, resp. všech stran.

16) V tomto případě se jedná o speciální úpravu náhrady škody při poškození věci, která je obsažena v § 2700 Návrhu.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář