Odstoupení od smlouvy jako důvod zániku závazkového právního vztahu vyvolává různé důsledky, přičemž mezi nejčastěji diskutované spadá bezdůvodné obohacení. V dalším textu bychom se rádi věnovali důsledkům odstoupení od obchodní smlouvy o dílo v případě, že podle smlouvy již bylo plněno zhotovitelem a restituce není možná.

Nikoli okrajově je třeba připomenout, že dispozitivní občanskoprávní úprava způsobuje takový zánik ex tunc, kdežto dispozitivní právní úprava obchodního zákoníku vyvolává zánik závazku ex nunc. V obou případech tedy nastává situace, kdy účastníkovi zaniklého právního vztahu bylo plněno; rozdíl je pak v tom, zda se plnilo bez právního důvodu (neboť ten tu od počátku nebyl), nebo na základě právního důvodu, který zanikl – odpadl. Oba tyto případy řeší shodně úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku. Podle té se při bezdůvodném obohacení, které nelze vydat (a zákon příkladmo uvádí poskytnutí výkonů) poskytuje namísto vrácení plnění náhrada. Její vyčíslení se pak podle ustálené judikatury odvozuje od hodnoty, o kterou se povinný obohatil, a nikoliv tedy kupř. od nákladů, které oprávněný vynaložil, či od obvyklé ceny takového plnění. Na tom nic nemění skutečnost, že uvedené příklady metodik stanovení náhrady mohou vést v jednotlivých případech ke shodným výsledkům.

Pro úplnost dodáváme, že se lze setkat i s takovými názory, podle kterých odstoupení jako důvod zániku obchodních závazkových vztahů nezpůsobuje povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, ale je samostatně řešeno v ust. § 351 odst. 2 obchodního zákoníku.¹  I přes existenci těchto názorů se ale domníváme, že taková interpretace nemůže obstát. Jde totiž o úpravu tak strohou, že ani není způsobilá suplovat subsidiární občanský zákoník. Především je ale takový pohled již překonán četnou judikaturou, mj. i dále citovanou.

Jak již bylo řečeno, dle našeho názoru i na poli bezdůvodného obohacení platí princip subsidiarity zákoníku občanského, který obsahuje základní úpravu  bezdůvodného obohacení. Pro případ obchodněprávního vztahu, který zaniká odstoupením, existuje dílčí odlišná úprava bezdůvodného obohacení. V obecných ustanoveních části třetí obchodního zákoníku je u některých ustanovení o odstoupení od smlouvy v ust. § 351 odst. 2 stanoveno obecné pravidlo, podle kterého se vrací plnění poskytnuté druhou stranou, což je koneckonců opis občanskoprávní úpravy. Nadto se přidává povinnost vrácení peněžitého plnění spolu s úroky a povinnost náhrady nákladů spojených s vracením plnění odstupující stranou.

Obchodní zákoník ale obsahuje některá speciální ustanovení, která nejsou označena obvyklým nadpisem oddílu či části naznačujícím dílčí speciální úpravu (jako např. „některá ustanovení o …“). odlišnosti od uvedené obecné občanskoprávní úpravy jsou roztroušeny po celém kodexu (a nejen jeho části třetí – viz např. důsledky porušení pravidel povinných nabídek převzetí apod.) a v našem pojednání se hodláme zaměřit na úpravu použitelnou při odstoupení od smlouvy při již (alespoň částečně) poskytnutém plnění zhotovením, úpravou či opravou věci podle obchodněprávní smlouvy o dílo.

Ustanovení § 544 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, stanoví, že „má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá.“ V první řadě tedy  opakujeme, že se tato dispozitivní úprava vztahuje pouze (i) ke smlouvě o dílo, (ii) k věci, která je ve vlastnictví objednatele. Nadto je třeba souhlasit s názorem, že systematický výklad umožňující aplikaci ustanovení předchozího § 543 pouze pro případy takového díla, kterým je zhotovení věci (viz nadpis oddílu čtvrtého – Vlastnické právo k zhotovované věci a nebezpečí škody na ní)² je překonán  ustanovením § 545, které umožňuje tento režim i pro případy montáže, údržby, opravy a nebo úpravy věci. Konečně lze stručný popis tohoto ustanovení zakončit konstatováním, že jsou rozlišeny případy podle toho, která ze smluvních stran za zánik závazku odpovídá.

Bude užitečné, objasníme-li si souvislost mezi odstoupením a posledně zmíněnou odpovědností za zánik závazku. Odpovědnost za zánik závazku je totiž pojem, který se v obchodním zákoníku ani jiné právní normě nevymezuje. Je zřejmé, že důvodem zániku závazku mohou být různé právní skutečnosti, které upravuje jak obchodní, tak zejména subsidiárně občanský zákoník. Pokud takové skutečnosti nastávají v závislosti na lidské vůli, můžeme se snažit dopátrat, zda a jaký subjekt práva je zodpovědný za kupříkladu právní úkon, který bude příčinou zániku nejčastější. Pro náš případ lze jistě opomenout zánik závazku jeho splněním, jakožto důsledku skutečnosti závislé na lidské vůli, neboť v takovém případě se strany obohacují právě v důsledku svých závazků a nejde vůbec o bezdůvodné obohacení.

Nezbývá než zopakovat, že odpovědnost se v právní doktríně konstruuje jako povinnost nést následky porušení závazků. Zánik závazkového právního vztahu ale není porušením (byť může být jeho důsledkem). Ani při přísně formalistickém podání by tedy neobstála teze, podle které za zánik závazku odpovídá ten, kdo příslušný právní úkon k zániku vedoucí učinil. Tedy například objednatel odstupující od smlouvy je tím, kdo zapříčinil zánik smlouvy svým právním úkonem, avšak odpovědný za zánik závazku je kupříkladu zhotovitel, který se ocitl v prodlení s plněním svého závazku a dal tak objednateli k odstoupení důvod.³ 

Dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Cdo 697/99, v případě neplatné smlouvy o dílo (i odstoupení od smlouvy o dílo) spočívá obohacení objednatele ve zhotovení díla zhotovitelem. V případě, že objednatel není schopen přijaté plnění v podobě výkonů vrátit, je povinen vrátit  bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Stanovení konkrétní výše se pak opírá o ocenění prospěchu, který účastníku z neplatné smlouvy vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu není peněžitá částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá  náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by objednatel v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla. Podrobněji pak způsob oceňování přinesl Nejvyšší soud ČR v rozsudku 32 Cdo 711/2005. V případě odstoupení od smlouvy o dílo dle ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák. má zhotovitel vůči objednateli právo na to, aby mu uhradil to, o co se jako objednatel (vlastník věci) zhotovováním věci obohatil. Dle tohoto rozsudku se soud tímto nárokem v dané věci nezabýval, jestliže vycházel ze znaleckého posudku, v němž znalec uznal za základ cenu díla v poměru k rozsahu provedených prací. Takový závěr ovšem nekoresponduje s nárokem zhotovitele, jenž spočívá ve vyčíslení výše obohacení. Pokud bychom uvedený závěr aplikovali na konkrétní příklad, znamenalo by to, že cena sjednaná ve smlouvě není vůbec podstatná a podstatné je pouze to, jaká je výše obohacení vypočtená tak, jak je zmíněno výše. Nejvyšší soud ČR velmi přehledně shrnuje tuto problematiku rovněž v rozsudku 32 Cdo 372/2004, kde mimo jiné konstatuje, že „… se vychází rovněž ze zákonné dikce § 458 odst. 1 obč. zák., dle níž není rozhodné, co oprávněný pozbyl, ale to, co povinný nabyl.“ Jak je z uvedených rozhodnutí patrno, spory týkající se způsobu určení výše náhrad bezdůvodného obohacení neutichají. Z praktického hlediska je ale důležitým zjištěním, že judikatura je poměrně konstantní a zde by tedy vážnější problémy nenastaly. Nyní se ale dostáváme k případu, kdy hmotněprávní norma určuje jiné vodítko pro stanovení výše náhrady, než je uvedeno shora. Zákonodárce byl při konstruování odpovědnosti za důvod zániku závazku v ust. § 544 obchodního zákoníku zjevně veden snahou odlišit i výši náhrad bezdůvodného obohacení podle toho, kdo odpovídá za zánik závazku. V odst. 1 pojednávaného ustanovení je obsažena  povinnost k náhradě toho, o co se objednatel obohatil, což je koneckonců v souladu se vším, co bylo shora uvedeno o náhradách bezdůvodného obohacení. Avšak ve druhém odstavci ust. § 544 má být trestán objednatel v případě, kdy je to právě on, kdo zapříčinil zánik závazku. Tehdy  nevydává náhradu toho, o co se obohatil, ale hradí cenu věcí, které se zpracováním staly součástí zhotovované věci.  Právě pohled na rozdíl ve výších takové náhrady je zajímavý.

Zákonodárce zjevně vycházel z toho, že zabudování jedné určité věci do věci objednatele zvýší hodnotu věci objednatele o nižší částku, než jaká je cena takové zabudovávané věci. Tento úhel pohledu má však několik úskalí. Zjevná absurdita je obsažena již v porušení základních ekonomických pouček, podle kterých se zpracováním jedné věci do druhé vytváří vyšší hodnota, než je hodnota přidávané věci samotné. Představa, že zapracováním cihly do zdi získá vlastník zdi nižší hodnotu, než je cena cihly, je zkrátka nepřijatelná. Dále vyvstává otázka, proč je zhotoviteli hrazena pouze cena věci (pochyby nenastávají o tom, že se bude jednat o cenu pořizovací) a nikoliv jeho práce? Uspokojivou odpovědí na obě zmíněné námitky nemůže být odkaz na ust. § 548 odst. 2 obchodního zákoníku; ten se totiž zabývá pouze odstoupením zhotovitele a pouze odstoupením pro případ prodlení objednatele. Neřešeny tak zůstávají kupříkladu prohlášení insolvence nebo zánik v důsledku prodlení jako možné důvody k odstoupení, resp. zániku závazku. Dále je pak tato variabilita vypořádání nedokonalá proto, že jsou varianty jen tyto dvě. Například právě zmíněné ustanovení § 548 odst. 2 obchodního zákoníku pracuje se způsobem třetím, a tím je odkaz na sjednanou cenu ve smlouvě, resp. její přiměřenou část.

Lze si velmi snadno představit podbízivou cenu nabídnutou zhotovitelem, kterou objednatel přijme v přesvědčení, že odpovědnost za její nerentabilitu si ponese zhotovitel sám. Avšak pokud by po prodlení zhotovitele odstoupil od smlouvy, nebude hradit  přiměřenou část takové nízké ceny podle toho, jaká část díla byla provedena, ale částku vyšší! Naopak, vyjedná-li si zhotovitel cenu mimořádně výhodnou, po odstoupení od smlouvy může dostat daleko méně, než by odpovídalo podílu provedené práce na takové ceně. Nakonec snad nejlepším důkazem protichůdnosti možných interpretací takových ustanovení je poukaz na komentáře předních odborníků obchodního práva, z nichž někteří ji chápou shodně s jejím legislativním vyjádřením⁴ nebo naopak ji shledávají jako nelogickou a pro zhotovitele restriktivní.⁵ Východiskem z této situace, kdy se (pokolikáté už!) míjí snaha o vytvoření podrobných pravidel s realitou života, je zejména dispozitivita citovaných ustanovení. Klade to sice vysoké nároky na kontrahenty a autory smluv, ale to je k koneckonců jen jeden z projevů všeobecně aprobované zvýšené odpovědnosti podnikatelů. Pokud bychom měli vést úvahy de lege ferenda, nebylo by bez zajímavosti ustanovit pro stranu oprávněnou (neodpovědnou za zánik závazku) možnosti volby ze všech tří nároků. Takové trendy, které jsou rozumnou střední cestou mezi absencí úpravy a přísnou (a jak vidno neefektivní) regulací lze  pozorovat například v ust. § 183g odst. 4 obchodního zákoníku.

Blíže k realitě ale jistě bude nově připravovaná kodifikace občanského práva, která zásadním  způsobem zasahuje do obchodních závazkových vztahů. Smluvní závazky zcela vyjímá z obchodního zákoníku a upravuje je samostatně, a proto i na námi nastíněný případ by dopadala

úprava občanskoprávní, a to konkrétně ust. § 2728 navrhovaného občanského zákoníku. Podle ní by měl zhotovitel plnící za úplatu jako ochuzený právo na náhradu ve výši úplaty, za kterou plnil. Platilo by tedy, že nedochází k „přeceňování“ z ceny sjednané na cenu obvyklou a obohacený by vracel náhradu ve výši poměrně stanovené ze sjednané ceny s ohledem na již poskytnuté plnění.

JUDr. Ondřej Kuchař, advokát

Mgr. et Ing. Jana Horská, advokátka

1) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 1089, shodně též Kobliha, I., Kalfus, J., Krofta, J., Kovařík, Z., Kozel, R., Pokorná, J., Svobodová, Y.: Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2006. s. 1023.

2) Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha, s. 534.

3) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 1254.

4) Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha, s. 536.

5) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol:. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 1255.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář