Smluvní pokuta je zcela stěžejním zajišťovacím instrumentem civilního práva. Obecným znakem ustanovení o smluvní pokutě je zpravidla jejich dispozitivnost^[1]. Stručně lze uvést, že základní stavební kámen právní úpravy smluvní pokuty je v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění^[2] (dále jen „ObčZ“) a v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění^[3] (dále jen "ObchZ") pak nalezneme její modifikace pro případ užití v obchodně závazkových vztazích (dále jen „OZV“).

Je plně na úvaze smluvních stran, zda vůbec si budou chtít smluvní pokutu pro zajištění svých závazků sjednat.

Základní úlohy smluvní pokuty je možno vymezit následovně: (i) zajišťovací (preventivní); (ii) uhrazovací (reparační); a (iii) trestní (sankční).^[4]

Základní, avšak nikoliv jedinou, funkcí ujednání o smluvní pokutě je funkce preventivní, v tomto ohledu sjednaná smluvní pokuta působí jako hrozba pro případné nesplnění závazku a tímto způsobem přispívá k tomu, aby smluvní strany řádně a včas plnily své povinnosti.

Jestliže dojde k porušení smluvní povinnosti, je dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu bez ohledu na to, zda vznikla nějaká škoda.^[5] Ačkoli se může takováto konstrukce zdát jako příliš tvrdá, poskytuje na druhou stranu i značnou výhodu. Věřiteli totiž odpadá důkazní povinnost, jakou by měl u náhrady škody. Je-li sjednána smluvní pokuta, stačí prokázat "pouze" porušení povinnosti. Při nesplnění povinnosti tato povinnost trvá i po uhrazení smluvní pokuty, nedohodnou-li se strany jinak.^[6]

Smluvní pokuta je v literatuře^[7] často pojmenována jako paušalizovaná náhrada škody, a to z toho důvodu, že věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody až do výše, která je pokryta sjednanou smluvní pokutou. Je třeba zdůraznit, že k souběhu nároku na smluvní pokutu a na náhradu škody může dojít pouze tehdy, když si smluvní strany tuto eventualitu sjednají. Tedy v případě, kdy smlouva neobsahuje ustanovení typu „Ustanoveními o smluvní pokutě není dotčen nárok oprávněného požadovat náhradu škody v plném rozsahu.“, nebude možné požadovat při porušení povinnosti vedle smluvní pokuty také náhradu škody, a to až do výše této sjednané smluvní pokuty.

Ujednání o smluvní pokutě musí být písemné. Následkem nedodržení bude neplatnost jejího sjednání.^[8] Výše smluvní pokuty musí být explicitně sjednána, či alespoň stanoven "způsob jejího určení".^[9] Může být sjednána jako paušální částka, nebo procentním určením. V tom případě je však třeba dát pozor, aby smluvní pokuta nebyla nepřiměřeně vysoká, a tudíž v rozporu s dobrými mravy.^[10]

Stěžejním pojmem pro smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti. Toto lze brát jako podmínku zcela nezbytnou, nicméně porušení samotné není vázáno na vznik škody. Je důležité zmínit, že odstoupení od smlouvy nemá vliv na nárok na zaplacení smluvní pokuty.^[11] Ve shodě s touto tezí je rovněž i judikatura. Např. rozsudek Nejvyššího soudu 33 Odo 131/2004^[12] konstatoval, že „odstoupení od smlouvy se již existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty nedotýká. Odstoupením od smlouvy dochází k zániku povinnosti plnit původní závazek zajištěný smluvní pokutou, nikoli však vždy i k zániku povinnosti plnit smluvní pokutu jako důsledku neplnění původního závazku." Okamžikem porušení smlouvy mezi stranami vzniká nový právní vztah; ten však již nemá akcesorickou (tedy závislou) povahu k závazku původnímu a nesdílí jeho osud. Jedná se o nový nárok.

§ 300 ObchZ stanoví, že povinnosti platit smluvní pokutu se nelze zprostit poukázáním na okolnosti vylučující odpovědnost^[13]. Toto je významný rozdíl v úpravě smluvní pokuty v ObčZ a ObchZ. Na tomto místě je však třeba podotknout, že § 300 ObchZ je dispozitivní. Domníváme se však, že v praxi není dohoda o opaku vhodná. Tuto tezi podporuje i literatura, když uvádí, že „v obchodních vztazích však takové ujednání není praktické."^[14]

Ve vztahu ke smluvní pokutě v OZV je v § 301 ObchZ zakotveno moderační právo soudu, tedy právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, a to až do výše škody, která vznikla porušením smluvní povinnosti.

Závěrem pojednání o smluvní pokutě předkládáme text, který by mohla obsahovat smlouva upravující konkrétní právní vztah: „Smluvní strany se dohodly, že XY bude povinen uhradit ZY v případě porušení jakékoli své povinnosti dle této smlouvy smluvní pokutu ve výši XXX Kč. Sjednáním smluvní pokuty ani jejím uhrazením není dotčeno právo ZY na náhradu škody v celém jejím rozsahu“.

Takto formulované ustanovení pokrývá paušální částkou (která ovšem musí být přiměřená), pokrytí jakéhokoli porušení povinnosti jedné smluvní strany. V případě zásadních rozdílů v charakteru možných porušení povinností je možné formulovat rozdílnou výši pokut dle jednotlivých povinností stanovených konkrétní smlouvou. Toto řešení je bezesporu vhodné zejména při složitějších OZV.

Závěrem dodáváme, že rovněž považujeme za velice vhodné formulovat samostatně výši smluvní pokuty pro případ prodlení s plněním na základě příslušné smlouvy. K takovému účelu lze užít např. paušální procentuální sazbu za rok nebo za den, případně procentuální sazbu vyjadřující jistý poměr k celkové hodnotě plnění (např. 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení).

Mgr. Ľuboš Fojtík,advokátní koncipient

Široká 36/5
110 00 Prague 1
Czech Republic
Tel.: +420 221 990 455
Fax: +420 221 990 450
www.konecna-safar.com

[1] Tedy volnost smluvních stran v úpravě některých zákonných ustanovení o smluvní pokutě tak, aby  

  vyhovovaly danému smluvnímu vztahu.

[2] §544 a násl. ObčZ.

[3] § 300 a násl. ObchZ.

[4] Patěk, D. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 17.

[5] Za předpokladu, že si strany nedohodly jinak.

[6] §545 odst. 1 ObčZ

[7] Např. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník Komentář. 1.vydání. Praha : Polygon, 2002, s. 3323.

[8] Na základě § 40 odst. 1 ObčZ ve spojení s §40a ObčZ musíme dovodit, že jde o neplatnost absolutní.

[9] § 544 odst. 2 ObčZ

[10] V souladu s konstantní judikaturou je za rozpornou s dobrými mravy, a tudíž neplatnou, považována smluvní 

     pokuta ve výši 0,5 % z částky plnění denně (v reálu tedy 180 % ročně) – viz např. nález Ústavního soudu I.

     ÚS 523/07 ze dne 7.5.2009

[11] § 302 ObchZ

[12] Štenglová, I. Přehled judikatury ve věcech zajištění závazků. Praha : ASPI, a.s., 2007, s. 151.

[13] § 374 ObchZ

[14] Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha : C. H.   

   Beck, 2006, s. 1037.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář