Vývoj situace ohledně náhrady nákladů spojených se soudním vymáháním bagatelních pohledávek


Klíčová slova článku náklady řízení, bagatelní pohledávky, judikatura Datum vytvoření článku 25.9.2012 Kdy naposledy čteno 19.4.2024 00:41
Mgr. et Mgr. Viktor Fojt Mgr. et Mgr. Viktor Fojt

Advokátní kancelář Fojt | Kocour
Gogolova 228/8
11800 Praha
http://akfk.cz

Nedávný sled soudních rozhodnutí a novely vyhlášky týkající se paušálních odměn za zastupování účastníků advokátem před soudy sice žádoucím způsobem narušil nemorální ziskovost obchodů týkajících se vymáhání bagatelních pohledávek (tedy peněžitých pohledávek do 10.000,- Kč, viz ust. § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), na druhou stranu vnesl do této problematiky ale kus právní nejistoty a rychlostí vývoje pro leckteré i zmatek.

Tento článek nastiňuje přehled zmíněného vývoje, popis konkrétních judikátů a novely a nastínění důsledků, se kterými je třeba do budoucna při vymáhání bagatelních pohledávek počítat.

Ještě v loňském roce měli advokáti a jejich klienti takřka jistotu, že za úspěšně zažalovanou pohledávku do 1.000,- Kč jim soud přizná náhradu nákladů řízení ve výši 4.500,- Kč, za pohledávku nepřevyšující 5.000,- Kč pak částku ve výši 6.000,- Kč a za pohledávku mezi pěti a deseti tisíci náhradu ve výši 9.000,- Kč, přičemž k těmto částkám je třeba ještě připočíst DPH v případě, kdy právní zástupce věřitele je plátcem DPH a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za každý úkon právní služby (tyto úkony bývají ve valné většině případů nejméně dva). Z hlediska nákladů dlužníka na soudní vymáhání jím nezaplacené pohledávky pak ještě pro doplnění musíme zmínit i jeho povinnost uhradit soudní poplatek a často i výdaje za své vlastní právní zastupování.

Tento postup soudů byl opřen o stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008, jež má zajišťovat jednotné rozhodování soudů a jehož právní věta zní takto: "Při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu."

Při takto nastavených náhradách není divu, že se rozjel výnosný byznys s masovým vymáháním bagatelních pohledávek, kdy vymáhajícím společnostem nepřinášela zisk samotná žalovaná jistina, ale právě výše popsané paušální odměny placené dlužníkem nad tuto jistinu. Dlužníci se pak nestačili divit, kolik peněz musí najednou platit za neuhrazenou a několik let starou pokutu. Z mé vlastní praxe si dokážu potom udělat úsudek, jaký je asi tak poměr mezi zapomnětlivci (kdo z nás někdy nezapomněl zaplatit nějaký drobný dluh?) a kovanými neplatiči, jak snaží dlužníky vykreslit ti, jejichž byznys je narušen.

Společenská nálada považovala za nemorální stav, kdy soudy byly generátorem zisků agentur skupujících pohledávky ve velkém a s nimi spolupracujících advokátů. Teprve až Okresní soud v Ústí nad Labem se tomuto systému postavil.

Společnost Bazcom, a.s. totiž podala k tomuto soudu asi 16.000 obdobných návrhů na vydání elektronických platebních rozkazů, prostřednictvím nichž vymáhala povětšinou pokuty dopravního podniku za neuhrazené jízdné, které předtím odkoupila. Okresní soud v Ústí nad Labem žalobám společnosti na zaplacení pokuty sice plně vyhověl a uložil též žalovaným dlužníkům zaplatit náhradu za soudní poplatek, avšak náklady na zastoupení advokátem v těchto věcech společnosti Bazcom, a.s. (v paušální částce 6.600,- Kč) nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že nešlo o "účelně vynaložený náklad", jak má na mysli litera zákona. Soud to odůvodnil tím, že vymáhání pohledávek je předmětem podnikání předmětné společnosti, jež tak musí mít k dispozici příslušné znalosti a zkušenosti pro výkon této agendy, přičemž navíc v orgánech společnosti se vyskytovala osoba s právním vzděláním a oprávněním k výkonu advokacie, takže nebylo účelné najímat k podávání žalob jiného advokáta, díky němuž mohla společnost žádat v žalobě i náhradu nákladů na jeho odměnu. Dále soud konstatoval, že jde o velmi jednoduché a typizované úkony podle vzorové žaloby, jež jsou generovány automatizovaně.

Společnost Bazcom, a.s. se obrátila po těchto přelomových judikátech Okresního soudu v Ústí nad Labem na Ústavní soud, který ovšem její stížnost zamítl s tím, že neplatí teze, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení je sama o sobě a vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva (IV. ÚS 2777/11). Tak tomu sice zpravidla je, ale rozhodně to neplatí jako absolutní pravidlo, přičemž každou výjimku musí obecné soudy náležitě odůvodnit, což Okresní soud v Ústí nad Labem dle Ústavního soudu učinil.

Vášnivá debata, která se strhla mezi odbornou i laickou veřejností po výše uvedených rozhodnutích soudů vedla ke zrychlení aktivity Ministerstva spravedlnosti, které již nějaký čas připravovalo novelu vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Stav vyvolaný rozhodnutími soudů vnášel značnou nejistotu do právního postavení žalobců-věřitelů a jejich advokátů, protože hrozilo, že se tohoto vývoje chytí i další soudy. Tím, že Ministerstvo spravedlnosti snížilo novelou právě zmíněné vyhlášky, která nabyla účinnosti dne 1. března 2012, náhrady nákladů právního zastoupení při vymáhání bagatelních pohledávek sice nastalou právní nejistotu nemohla vyřešit, ovšem alespoň obrousila hrot nemravnosti tohoto byznysu a soudy by mohly náhrady přiznávat bez sebezapírání ve všech případech.

Novela vyhlášky 484/2000 Sb. jednak rozšiřuje počet kategorizačních pásem bagatelních pohledávek a snižuje advokátům odměny následujícím způsobem:

  • pohledávka do 100,- Kč – paušální sazba odměny 1.000,- Kč;
  • přes 100,- Kč do 500,- Kč – 1.500,- Kč;
  • přes 500,- Kč do 1000,- Kč – 2.500,- Kč;
  • přes 1.000,- Kč do 2.000,- Kč – 3.750,- Kč;
  • přes 2.000,- Kč do 5.000,- Kč – 4.800,- Kč;
  • přes 5.000,- Kč do 10.000,- Kč – 7.500,- Kč.

Tento stav ovšem neměl dlouhého trvání. Ústavní soud svým nálezem spis. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012 dal obecným soudům návod, jak rozhodovat o náhradě nákladů řízení ve sporech v bagatelních věcech a zároveň ve sporech zahájených na základě "formulářových žalob".

Ústavní soud samozřejmě shledal, že i v řízení o peněžitém plnění do 10.000,- Kč musejí soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení ctít zásadu úspěchu ve věci. Ten, kdo spor prohrál, tak nakonec nese bez náhrady své náklady, které v průběhu řízení měl, ale hradí nadto úspěšnému účastníkovi jím vynaložené náklady (tzn. především soudní poplatek a náhrada nákladů právního zastoupení podle vyhlášky 484/2000 Sb.). Ústavní soud ovšem dodal, že náhrada nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou nemá být úspěšnému účastníkovi přiznávána automaticky: "V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije."

Právě u formulářových žalob o bagatelní věci shledal Ústavní soud výjimku, kdy by se náhrada podle vyhlášky neměla uplatnit: "Specifikum spočívá v tom, že zaprvé jde o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem. Pravidelným (nikoli nutným) rysem je, že právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; symptomatické je dále, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodováním s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva."

Dále Ústavní soud blíže vymezil pojem "formulářová žaloba": "Zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby."

Nakonec se Ústavní soud vyjádřil i k výši přiznaných náhrad. I když usoudil, že se jedná v případě bagatelních věcí o právní úkon pouze při přípravě první žaloby, u všech dalších žalob pak spíše už o administrativní úkony a případné další úkony podle průběhu sporu, náklady spojené s vymáháním pohledávky vznikají věřiteli vždy, a to i v případě administrativních úkonů. Ústavní soud tak výslovně potvrdil rozhodnutí obecného soudu, kterému se s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výši vymáhané částky a náhrady nákladů jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům a okolnostem spočívající v bagatelní věci jako předmětu řízení a formulářové žalobě, ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobek vymáhané jistiny.

Obecné soudy tedy nyní mají k dispozici dvě vodítka, jak rozhodovat o náhradách nákladů právního zastoupení ve sporech o bagatelní částku. V případě běžné žaloby, která nesplňuje definici žaloby formulářové tak, jak ji načrtl Ústavní soud (viz výše), by se měl soud řídit vyhláškou 484/2000 Sb., která nově snižuje advokátům paušální sazbu odměn při zastupování v bagatelních věcech, a v případě, kdy shledají u žaloby rysy formulářové žaloby dle nálezu Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 3923/2011, přiznají zřejmě úspěšnému žalobci jednonásobek jistiny jako náhradu nákladů řízení. Právě řečené ovšem nevylučuje, aby se soudy v jednotlivých věcech jak od vyhlášky, tak od nálezu odchýlily a rozhodly jiným odůvodněným způsobem.

Pro úplnost ještě dodejme, že trochu zmatku do právní jistoty ohledně předmětného problému vnesli i dva sociálnědemokratičtí poslanci, kteří navrhli, aby právo na náhradu odměny za zastupování a hotových výdajů neměli účastníci v bagatelních sporech vůbec. Tento návrh parlamentem neprošel, nicméně předkladatelé se prý tohoto cíle nevzdávají. Tento návrh by však zřejmě vedl k tomu, že bagatelní pohledávky by se přestaly vymáhat a lidé by je tedy nehradili úmyslně. Už nyní bude zajímavé sledovat, jaký dopad výše uvedené změny budou mít na vymáhání těchto pohledávek a zda by nebylo lepší zajistit nějakou sofistikovanější úpravu, která vhodněji vyváží jak zájmy věřitelů , tak sociální důsledky pro dlužníky.