V tomto článku se pokusíme zamyslet nad jednou otázkou, týkající se promlčení v souvislosti s darovací smlouvou. Konkrétně se budeme zabývat tím, jakým způsobem a v jakých lhůtách se promlčuje právo požadovat vrácení daru.

V právní praxi jednoznačné převažuje situace, kdy u závazku k vrácení daru obdarovaným, resp. na zpětné přijetí daru dárcem, není přesně stanovena doba, v níž má být tento závazek splněn, neboť je pouze velice vzácnou výjimkou, pokud strany na tuto možnost pamatují již při uzavření darovací smlouvy a takovou lhůtu v ní stanoví.

S ohledem na uvedené se tedy budeme zabývat problematikou, která je zajímavá jak z pohledu darovací smlouvy, tak obecně z hlediska promlčení v občanském právu, neboť právě obecná úprava promlčení se užije i u darovací smlouvy.

V občanskoprávních vztazích je stěžejním ustanovením upravujícím problematiku promlčení závazkových vztahů bez stanovené doby plnění § 563 Občanského zákoníku, který stanoví, že není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o plnění věřitelem požádán.[1]

Otázkou, kterou je ve vztahu k počítání promlčecí lhůty v tomto případě potřeba zodpovědět, je, od jakého momentu vlastně počítat počátek běhu promlčecí lhůty.

Budeme-li vycházet ze striktně jazykového výkladu § 101 Občanského zákoníku, pak je promlčecí doba tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takovým výkladem lze dospět k názoru, že promlčecí lhůta nemůže začat až do chvíle, než se pohledávka stane splatnou – tj. v případě, kdy je zesplatnění pohledávky závislé na vůli věřitele, nemůže k tomuto dojít až do doby, kdy věřitel dlužníka vyzve k plnění.

Touto interpretací by v podstatě mohlo dojít ke vzniku práv, u kterých bude promlčecí doba značně prodloužena, a to až na dvojnásobek, neboť dle našeho názoru se v samostatné obecné (tříleté) lhůtě promlčuje i právo na učinění oné výzvy k zesplatnění pohledávky – u darovací smlouvy tedy učinění výzvy k vrácení, resp. převzetí daru.  

Obdobně lze dle našeho názoru vykládat také  rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené pod sp.zn 26 Odo 683/2006, které stanoví, že „Právo na soudní uplatnění pohledávky ze závazku vzniká zásadně tím, že se pohledávka stane splatnou. Actio nata nastává proto v těchto případech splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním. Tento den je počátkem běhu promlčecí doby.“

Na druhé straně stojí názor založený na poněkud teleologickejším výkladu předmětných ustanovení, který předpokládá, že právo, v případě, není-li stanovena doba plnění lze vykonat již hned po jeho vzniku, a tedy promlčecí doba počíná běžet již momentem, od kterého mohla být učiněna výzva k uplatnění práva (zesplatnění pohledávky).

Ač s takovým výkladem nesouhlasíme, neboť podle našeho názoru neoprávněně zvýhodňuje dlužníky v závazkových vztazích obecně, je vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2008 ve věci vedené pod sp.zn.33 Odo 918/2006, který se jednoznačně hlásí právě k tomuto přístupu, a to právě s poukazem na to, že cílem úpravy nemůže být vznik jakýchsi „takřka nepromlčitelných práv.“

Nejvyšší soud se v tomto svém rozsudku jednoznačně vyjádřil myšlenku, že „může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu…a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.“

Ze stejných závěrů (dle našeho názoru nesprávně) vycházel při rozhodování Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 27.10.2009 sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, když judikoval již konkrétně ve vztahu k darovací smlouvě, že „tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé.“ Současně je však dodáváno, že „dochází-li k jednání obdarovaného dosahujícího intenzity hrubého porušení dobrých mravů v delším časovém období, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy.“[2]

Tento výklad není dle našeho názoru správný. Vznik oněch výše zmiňovaných „takřka nepromlčitelných práv“ nikdy reálně nehrozí, neboť jak jsme již popsali výše, právo učinit výzvu, kterou by se dluh učinil splatným, je právo majetkové a jako takové se rovněž promlčuje. Jedinou hrozbou je tedy reálně de facto zdvojnásobení běžné promlčecí lhůty, což je dle našeho názoru zcela v souladu s platnými právními předpisy.

S ohledem na prezentovanou judikaturu ovšem lze z důvodu jistoty pouze doporučit, aby oprávněná osoba neváhala a v případě, že jí právo na vrácení daru vzniklo, toto uplatnila v obecné tříleté promlčecí lhůtě u soudu, neboť právní argumentace, jakkoli může být kvalitní, málokdy proti názoru prezentovanému Nejvyšším soudem u soudů nižších stupňů obstojí.

Mgr. Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

Konečná & Šafář

Široká 36/5

110 00 Prague 1

Czech Republic

Tel.: +420 221 990 455 

E-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář