Vyvstane-li potřeba (i) zatímní úpravy poměrů účastníků, nebo (ii) je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, může předseda senátu dle § 74 odst. 1 o.s.ř. k těmto účelům nařídit předběžné opatření.

K nařízení předběžného opatření může předseda přikročit jak před zahájením řízení o věci samé v souladu s § 74 a násl. o.s.ř., tak rovněž v průběhu řízení samotného v souladu s § 102 o.s.ř.

Předběžné opatření může v konkrétním případě ukládat dotyčné osobě povinnost něco dát (dare), něco konat (facere), něčeho se zdržet (omittere) nebo něco strpět (pati) či může spočívat v jiné zatímní úpravě poměrů účastníků, resp. zajištění případného výkonu soudního rozhodnutí.

Velmi frekventovanou skupinou předběžných opatření jsou předběžná opatření nařizovaná v souvislosti s (nebo v) řízením o žalobě na peněžité plnění a upravující, resp. omezující dlužníka v nakládání s nemovitostmi, které se nacházejí v jeho vlastnictví. Jejich účelem pak není nic jiného než ochrana věřitele před situací, kdy by v důsledku nakládání s těmito nemovitostmi ze strany dlužníka mohl být ohrožen výkon rozhodnutí. Jedná se o zcela legitimní postup a právo věřitele, které platná právní úprava aprobuje. I při takto žádoucím nastavení ochrany věřitele, však právní úprava obsahuje řadu mezer, proluk a nekonzistentních ustanovení, které postavení věřitele ne-li ohrožují, tak minimálně do jisté míry komplikují.

Oslabení postavení věřitele je pak důsledkem například neprovázanosti (i) lhůt stanovených pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí (i nařízení exekuce), (ii) okamžiku vzniku právních účinků inhibitorií[1] při samotném výkonu rozhodnutí (nebo exekuce) a (iii) okamžikem zániku předběžného opatření, jež bylo nařízeno v průběhu řízení o věci samé. Jako nekonzistentní se pak jeví i právní úprava důsledků úkonů učiněných v rozporu s předběžným opatřením (absolutní neplatnost úkonů) a důsledků úkonů učiněných v rozporu s inhibitorii (relativní neplatnost úkonů). Věřitel se tak v důsledku takto neutěšeného stavu právní úpravy dostává častokrát do postavení, ve kterém je ochrana jeho práv a oprávněných zájmů značně snížena. Těmto aspektům je věnován níže uvedený výklad.

Aby byly výše uvedené teze snáze pochopitelné, uvádím níže příklad, na němž si některé nedostatky současné právní úpravy demonstrativně nastíníme.

Čistě hypoteticky: V rámci řízení ve věci samé, jejímž předmětem bylo zaplacení pohledávky v určité výši, bylo na návrh žalobce (věřitele) vydáno dle § 102 o.s.ř. předběžné opatření, jímž bylo žalovanému (dlužníkovi) uloženo, aby se zdržel veškerých úkonů při nakládání s jeho (nemovitým) majetkem. Účelem předběžného opatření v tomto případě je zamezit dlužníkovi v nakládání s jeho (nemovitým) majetkem způsobem, který by v budoucnu znemožnil uspokojení nároků věřitele[2]. Věřiteli byla následně po proběhlém řízení ve věci samé žalovaná pohledávka pravomocně přiznána a dlužníkovi byla uložena povinnost k jejímu zaplacení. Až posud se jedná o naprosto legitimní, legální a efektivní zajištění postavení věřitele, neboť jeho nárok je „zajištěn“ nařízeným předběžným opatřením.

Z dikce ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pak plyne, že předběžné opatření zanikne, jestliže bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo patnáct (15) dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci. V soudním řízení úspěšný věřitel je tak ještě cca devatenáct (19) dní[3] po právní moci rozhodnutí ve věci samé „zajištěn“ vůči dlužníkovi předběžným opatřením. Jak se má ale jeho postavení dále?

Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je věřitel dle § 161 o.s.ř. ve spojení s § 251 o.s.ř., resp. dle § 161 o.s.ř. ve spojení s § 37 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“), oprávněn podat až po marném uplynutí pariční lhůty, typicky tedy čtvrtý (4) den po právní moci rozsudku.

O nařízení soudního výkonu rozhodnutí rozhoduje na návrh oprávněného, jenž musí i označit příslušný způsob výkonu rozhodnutí, příslušný soud. Dlužno však dodat, že zákon soudu pro rozhodnutí o nařízení soudního výkonu rozhodnutí nestanoví žádnou lhůtu. S ohledem na absenci jakýchkoli lhůt je evidentní a v praxi nejčastější, že účinky nařízeného předběžného opatření zaniknou dříve, než ve vztahu k „postiženému“ majetku nastanou účinky nařízeného soudního výkonu rozhodnutí. Lze tak dojít k nespornému závěru, že právní úpravu je zcela nedokonalá, neboť v zásadě neumožňuje, aby postavení věřitele bylo „zajištěno“ tím, že na účinky nařízeného předběžného opatření plynule navážou účinky nařízeného soudního výkonu rozhodnutí.

S ohledem na naznačenou absenci jakýchkoli lhůt pro rozhodování soudu o návrhu na nařízení (soudního) výkonu rozhodnutí, je v praxi přeci jen častěji využívaným způsobem nuceného výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) tzv. exekuce probíhající za podmínek EŘ (dále jen „exekuce“).

EŘ doznal ode dne 1.11.2009 jistých změn. Nově byla do právního řádu zakotvena speciální procedura podávání návrhů na nařízení exekuce. Z § 35 odst. 2 EŘ vyplývá, že návrh na nařízení exekuce se nově podává již pouze exekutorovi, kterého si dotyčný věřitel „vybral“ k provedení exekuce. Doručením návrhu na nařízení exekuce příslušnému exekutorovi dochází k zahájení exekučního řízení. Exekutor musí být následně příslušným soudem provedením exekuce pověřen, jelikož dle § 35 odst. 2 EŘ může exekutor začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení. Pro tyto úkony stanoví EŘ v § 44 odst. 1 a 3 lhůty v délce 15-ti dnů ((i) pro podání návrhu na nařízení exekuce (včetně žádosti o pověření k provedení exekuce) ze strany exekutora a (ii) pro rozhodnutí o nařízení exekuce (včetně udělení pověření pro provedení exekuce exekutorem) ze strany příslušného soudu). Tedy, exekuce musí být v konkrétním případě nařízena nejpozději do 30-ti dnů ode dne, kdy návrh na nařízení exekuce (bezvadný) byl doručen exekutorovi.

Pokud se vrátíme k námi řešenému problému, pak za předpokladu, že by návrh na nařízení exekuce, resp. žádost o pověření k provedení exekuce dle § 44 odst. 1 EŘ byla soudu doručen první den po uplynutí pariční lhůty, dojde k vydání rozhodnutí o nařízení exekuce nejpozději do patnáctého (15) dne po nabytí vykonatelnosti rozsudku, jehož exekuce se nařizuje[4]. Tento den se tak shoduje se dnem, kdy ze zákona zaniká předběžné opatření, jež bylo v dané věci vydáno![5] A právě v tomto momentě, dokonce i přes to, že právní úprava EŘ určuje lhůty pro nařízení exekuce, vyvstávají problémy spočívající v tom, že nedochází k „překrytí“ období, kdy plnění věřitelova dlužníka přestalo být „zajištěno“ předběžným opatřením a nedošlo stále ke vzniku inhibitorií, jež by postihovaly neoprávněné nakládání s nemovitostmi dlužníka krátící uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, tj. ještě nenastaly účinky nařízené exekuce. Zákon (o.s.ř. ani EŘ) pro toto, říkejme „hluché období“, nestanoví žádné speciální zajištění pohledávky věřitele. Dle § 44 odst. 5 EŘ ve spojení s § 44a odst. 1 EŘ dochází k nástupu inhibitorií až okamžikem doručení (a to do vlastních rukou) usnesení o nařízení exekuce společně s návrhem na nařízení exekuce povinnému, což může být okamžik značně časově vzdálen okamžiku, kdy zaniklo předběžné opatření ve věci a povinný tak byl de facto „oprávněn“ se svým majetkem nakládat. Novelou EŘ pak jsou navíc (a nově) úkony učiněné dlužníkem v rozporu s omezeními vyplývajícícimi z inhibitorií „pouze“ relativně neplatné[6]. Podstatný to rozdíl od předběžných opatření, kdy se úkon jim příčící považuje za neplatný absolutně. S trochou ironizující nadsázky by se tedy dalo říci, že čím blíže se věřitel přibližuje uspokojení své pohledávky, tím se jeho postavení, resp. zajištění uspokojení jeho pohledávky postupně oslabuje.

Z uvedeného tedy vyplývá, že i v případě exekuce více než pravděpodobně nastane, že účinky nařízeného předběžného opatření zaniknou dříve, než ve vztahu k „postiženému“ majetku nastanou účinky nařízené exekuce.

Jaké však má věřitel možnosti obrany proti případnému, resp. i proti faktickému protiprávnímu jednání dlužníka v době mezi zánikem předběžného opatření vztahujících se k omezení v nakládání s nemovitostmi ze strany dlužníka (povinného) a nástupem účinků inhibitorií? Není jich mnoho a všechny jsou takříkajíc problematické, zdlouhavé a tudíž i nákladné.

Možná řešení dle platné právní úpravy:

Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (na nemovitostech)

Za základní prostředek sloužící k zajištění splnění pohledávky věřitele bezprostředně poté, co rozhodnutí ve věci nabylo právní moci, resp. i vykonatelnosti a dlužník stále ničeho věřiteli neplnil, je třeba považovat tzv. (soudní) výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech.

Jak plyne z dikce § 338b a násl. o.s.ř., má soudcovské zástavní právo především funkci zajišťovací, nikoli uhrazovací. Nesměřuje tedy primárně k uspokojení pohledávky věřitele, pouze vytváří předpoklady pro budoucí uspokojení pohledávky zpeněžením zástavy. Jde jistě o významný institut, který lze nařídit, resp. soudcovské zástavní právo zřídit i vedle jiných způsobů výkonu rozhodnutí. Dopadá však pouze na nemovitosti (jak zapsané do katastru nemovitostí, tak nezapsané). Ostatní majetek dlužníka (povinného) tak zůstává nepostižen.

Účinky vzniku soudcovského zástavního práva se vztahují dle § 338d odst. 1 o.s.ř. k okamžiku podání návrhu na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. S touto skutečností je dále dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 338b odst. 1 spojen zápis tzv. poznámky do katastru nemovitostí o této skutečnosti. K zápisu této poznámky stanoví zákon č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve svém § 5 odst. 3 písm. c) lhůtu 30 dnů ode dne doručení listiny způsobilé k vyznačení poznámky v katastru nemovitostí - typicky návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, který má veškeré náležitosti[7].

Z ustanovení § 338d odst. 2 o.s.ř. pak plyne, že pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně.    

Z uvedeného plyne, že podáním návrhu na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v době do zániku předběžného opatření dle § § 77 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může věřitel úspěšně dosáhnout (alespoň ve vztahu k  nemovitostem) zajištění možného uspokojení své pohledávky z případného zpeněžení nemovitosti, které může být následně uskutečněno v rámci nařízeného soudního výkonu rozhodnutí, anebo v rámci nařízené exekuce. Bohužel však je třeba konstatovat, že postup dle § 338b o.s.ř. je v podstatě jediný prostředek, jímž může věřitel předejít tomu, že dlužník příslušnou nemovitost zcizí.

Odporovatelnost dle § 42a obč.zák. 

Dále se věřitel může neplatnosti úkonů dlužníka znemožňujících nucený výkon rozhodnutí domáhat za podmínek obecné odporovatelnosti dle § 42a obč.zák. Toto řešení však dle dikce tohoto ustanovení nedopadá na veškeré úkony, jež dlužník mohl učinit v úmyslu jej zkrátit v této době (kdy již není omezen předběžným opatřením a ještě nenastoupil účinek inhibitorií). Odporovatelnost zejména ustupuje ochraně dobré víry třetích osob, jestliže nemohly vědět, že úkon, na základě kterého nabývají určitý majetek, činí dlužník v úmyslu zkrátit věřitele.

Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekuci), vydaného proti dlužníkovi, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníkovi (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil. Oprávněný tedy může na základě výše uvedeného úspěšného odporování úkonu(ům) dlužníka (povinného) požadovat uspokojení pohledávky toliko z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které se neúčinným právním úkonem dostaly z dispozice dlužníka (osoby z exekučního titulu zavázané)[8]. Jaksi jen na okraj doplňuji, že i řízení o odpůrčí žalobě pozdrží v dnešních podmínkách (rychlosti) justice uspokojení věřitele o řadu měsíců, ne-li let. 

Postup skrze orgány činné v trestním řízení

Jistou možnost, spíše však v rovině psychologické, může hrát oznámení věřitele o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, nejčastěji pro důvodné podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele dle § 222 tr.zák. ze strany dlužníka (povinného). Tímto postupem, mimo postihu osoby dlužníka (povinného) v rovině trestní, může věřitel v postavení poškozeného v rámci trestního řízení uplatňovat nárok na náhradu škody, která mu neoprávněnou dispozicí s majetkem dlužníka (povinného) vznikla, jejíž náhradu by měl soud v případě vynesení viny dlužníkovi (povinnému) uložit, případně věřitele s jeho nárokem odkázat do občanskoprávního řízení. Dlužno dodat, že tímto posléze uvedeným postupem je věřitel v podstatě „teleportován“ na začátek jeho útrpné cesty za vymožením toho, co mu po právu náleží. Netřeba asi dodávat, že věřitel je stále držitelem řádného exekučního titulu, leč založeného na jiném právním důvodu. Výše uvedeným postupem skrz orgány činné v trestním řízení se však značně prodlužuje okamžik uspokojení věřitele, resp. věřitel se mu nijak nepřibližuje, a už vůbec tento postup neřeší věřitelův nejpalčivější problém, a sice uspokojení jeho soudně přiznané pohledávky za dlužníkem (povinným), resp. řeší jej s velmi nízkou efektivitou.

Závěr

I přes výše nastíněné možnosti, jak evidentní nedostatky současné právní úpravy překlenout, v případě, kdy dříve bylo nařízeno předběžné opatření ve vztahu k nemovitostem, se bezesporu nejedná o řešení ani konečné ani uspokojivé. De lege ferenda by patrně v těchto případech bylo žádoucí, aby zákonodárce tyto neodůvodněné proluky v procesu exekuce odstranil a nenutil praktikující odbornou veřejnost k mnohdy divokým závěrům a postupům.

Jako vhodné by se jistě jevilo např. prodloužení doby trvání předběžných opatření nařízených za řízení ve věci samé, a to alespoň na devadesát (90) dnů ode dne nabytí vykonatelnosti rozhodnutí, namísto současných patnácti (15) dnů. Resp. při zachování současného nastavení doby trvání a zániku předběžných opatření dle § 77 o.s.ř. doplnit jakousi automatickou prolongaci trvání předběžného opatření, bude-li do okamžiku zániku předběžného opatření podán návrh na nařízení exekuce či návrh na soudní výkon rozhodnutí. Bylo by rovněž vhodné a lze to považovat za více než legitimní požadavek, aby i soud byl při nařizování soudního výkonu rozhodnutí vázán určitými lhůtami, stejně jak zákonodárce stanovil v procesu nařízení exekuce dle EŘ. Za adekvátní lhůtu pro nařízení výkonu rozhodnutí pak shledávám lhůtu třicet (30) dnů od podání návrhu.

Možností a jiných řešení by se dalo pravděpodobně nalézt i větší penzum, což už by ale přesahovalo cíle a možnosti tohoto článku, který by měl sloužit spíše jako impuls k rozpoutání širší diskuse nad uvedeným tématem či podnět pro legislativní úpravy. Proto za jakýkoli věcný názor, praktickou zkušenost či jiný poznatek budu v této souvislosti vděčen.

Na konec je však nutno říci, že výše uvedené závěry a návrhy pro řešení se týkají situace, kdy lze pomýšlet na vedení výkonu rozhodnutí (exekuce) vůči nemovitostem, které byly pro tento případ dřívějším předběžným opatřením „zajištěny“. V situaci, kdy věřitel čelí dlužníkovi, jenž nemovitostním portfoliem nedisponuje, je však jeho postavení více než zoufale těžší. Tato problematika však bude podrobněji popsána v některém z následujících příspěvků z mé strany.   

Mgr. Jan Koleček, advokát

HKDW Legal s.r.o.

Na Příkopě 15
CZ 110 00 Praha 1
Tel.: +420 272 143 399
Fax: +420 272 143 397

www.hkdw.cz

[1]  Inhibitorium = zákaz daný povinnému (dlužníkovi) v rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), aby se svým určitým majetkem (např. nemovitostmi) jakkoliv nakládal.

[2]  Dle ustanovení § 76f odst. 1 o.s.ř. je právní úkon, který byl učiněn tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, neplatný, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření.

[3]  Dle § 160 odst. 1 o.s.ř. je jako typická pariční lhůta uváděna lhůta tří (3) dnů od právní moci rozsudku. Dle § 57 odst. 1 o.s.ř. se do lhůty určující patnáct (15) dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek této lhůty, tzn. den vykonatelnosti.

[4]    Z obecné každodenní praxe soudů pak vyplývá, že v případě nařízení soudního výkonu rozhodnutí jsou tyto lhůty mnohem delší.

[5]    Pouze na okraj uvádím, že toto načasování je přísně teoretické.

[6]  Po doručení usnesení nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.

[7]  Sazebník zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pod Položkou 16 stanoví soudní poplatek za nařízení výkonu rozhodnutí: a) ve výši 300 Kč je-li vymáháno peněžité plnění do částky 15.000 Kč včetně, b) je-li vymáháno peněžité plnění v částce vyšší než 15.000 Kč, pak 2% z této částky, nejvýše však 50.000 Kč a c) v ostatních případech 1.000 Kč.

[8]  Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 20 Cdo 3682/2007 ze dne 29. dubna 2009; dále také např. 20 Cdo 1789/2007, 20 Cdo 4970/2007, a další.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář