Každý, kdo se domáhá soudní ochrany svých práv či oprávněných zájmů, má právo mimo jiné i na přiřazení zákonného soudce. Právo na zákonného soudce, jakožto základní právo demokratického státu, je upraveno v článku 38 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (dále jen „Listina“) takto: „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“

Listina, která je součástí ústavního pořádku tímto garantuje, že zákon předem určí, který soud a který soudce bude určitý spor rozhodovat, resp. je zárukou, že přidělení zákonného soudce bude provedeno podle předem daného klíče a nikoliv pouze náhodně či výběrem.

Tuto funkci v praxi plní mimo jiné především rozvrh práce konkrétních soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být objektivně zjistitelná již předtím, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní dojde (napadne) soudu.

Ústavní soud ČR v řadě svých rozhodnutí konstatoval, [1] že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců „ad hoc”.[2]

Právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny úzce souvisí s nezávislým a nestranným soudem a právem na spravedlivý proces a je garantováno prostřednictvím rozvrhu práce příslušného soudu.[3] Pro občanskoprávní řízení otázku zákonného soudce upravuje zejména zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), který upravuje především podrobná pravidla určení příslušnosti soudu.

Příslušnost jednotlivého soudce nebo senátu již příslušného soudu je garantována ustanovením § 36 odst. 1 o.s.ř.[4] Otázku kdy je příslušný jediný soudce a kdy senát upravuje ustanovení § 36a až § 36c o.s.ř. V ustanovení § 36 odst. 2 o.s.ř. je zmíněn rozvrh práce, který určí, který senát nebo který jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.

Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.[5]

Rozvrh práce

Na rozvrh práce v podstatě zákon deleguje zajištění ústavního práva na zákonného soudce a tento termín „rozvrh práce“ užívá již o.s.ř. Dále je tento termín blížeji upraven v ustanoveních zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění (dále jen „ZoSS“). Dle ustanovení § 40 odst. 1 ZoSS jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení, vytvořená podle senátů nebo samosoudců. Takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky pro každý soud. Rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 ZoSS rozvrhem práce.

Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný.

Zákonodárce dále do ZoSS a zejména do ustanovení § 42 ZoSS zakomponoval obsahové náležitosti rozvrhu práce. Jedná se zejména o jmenovité rozdělení soudců tvořících senát, samosoudců, přísedících apod., kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních a dále stanoví způsob rozdělení nápadu věcí mezi jednotlivé specializace soudců. Požadavek, aby rozvrh práce zajistil specializaci soudců, je upřesněn v ustanovení § 2 Vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb. ze dne 23. prosince 1991 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.[6]

Rozvrh práce, který je ve způsobu rozdělení jednotlivých věcí mezi soudní oddělení vytvořen v rozporu se zákonem, není způsobilým prostředkem pro stanovení příslušného senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) ve smyslu § 36 odst. 2 o.s.ř. Zákonným soudcem je v tomto případě senát nebo předseda senátu (samosoudce) určený předsedou soudu postupem podle § 44 odst. 1 ZoSS.[7]

Soudní ochrana při odepření práva na zákonného soudce

Skutečnost, že soud je nesprávně obsazen musí být zkoumána jako podmínka řízení dle ustanovení § 114 odst. 1 o.s.ř., a to ihned po zahájení řízení a dále kdykoliv za řízení. Nedostatek některé podmínky nebo její zánik v průběhu řízení má procesní následky odvislé od toho, zda jde o nedostatek podmínky odstranitelný či neodstranitelný. Vždy však nedostatek některé z podmínek řízení způsobuje, že soud nesmí vydat meritorní rozhodnutí, dokud nebude odstraněn.

Právní předpisy neobsahují ustanovení, ve kterém by vypočítávaly všechny podmínky řízení. Teorie procesního práva a ve shodě s ní soudní praxe ovšem řadí mezi podmínky řízení následující:

– návrh na zahájení řízení, popřípadě usnesení soudu o zahájení řízení;

– podmínky týkající se soudu, tj. pravomoc, příslušnost věcná, místní a funkční, podmínka, aby soudnímu řízení nemuselo předcházet řízení před jiným orgánem – tzv. dělená pravomoc a podmínka, aby projednání věci před soudem nebránila rozhodčí smlouva;

– podmínky na straně účastníků řízení, tj. způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, způsobilost být zástupcem a oprávnění k zastupování;

– tzv. negativní procesní podmínky, tj. překážka litispendence a překážka rei iudicatae.[8]

Rozhodnutí nesprávně obsazeného soudu je dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. odvolacím důvodem. Nesprávné obsazení soudu není samo o sobě dovolacím důvodem dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř, ale důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř. I když zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem, nic nebrání dovolateli, aby poukázal kromě způsobilého dovolacího důvodu též na tyto zmatečnosti a aby tímto způsobem přispěl k jejich odhalení v dovolacím řízení.[9] Soud odvolací přihlíží k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. z moci úřední a soud dovolací, pokud je dovolání přípustné.[10]

Výše nastíněná problematika práva na zákonného soudce přinesla následující rozhodnutí:

„Soud je při rozhodování věci nesprávně obsazen a k odnětí zákonného soudce dojde vždy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém způsob rozdělení jednotlivých věcí mezi soudní oddělení byl vytvořen v rozporu s § 42 odst. 2 ZoSS.“[11] Obsah citovaného rozhodnutí byl zakomponován i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008.

Právo na zákonného soudce jako poslední šance obrany

Shora uvedený právní rámec práva na zákonného soudce i rozvrh práce jsou bezesporu instituty demokratické společnosti, bez nichž bychom se vraceli do soudnictví panujícího na území současné České republiky v druhé polovině 20. století.

K vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2010 sp.zn. 21 Cdo 1316/2008 citovanému výše, došlo vyústěním soudního sporu, ve kterém se žalovaný domáhal žalobou pro zmatečnost zrušení předchozího rozhodnutí. Při detailnějším studiu nepřímo napadaného rozvrhu práce, je nutno konstatovat, že rozvrh práce nesplňoval doktrínou požadované garance na zákonného soudce, a to i přes skutečnost, že se jednalo o vysoce sofistikovaný systém přidělování napadené práce. Napadený rozvrh práce nesplňoval transparentní způsob rozdělení nápadu věcí mezi jednotlivé specializace soudců a nebylo možno bez rejstříků a evidenčních pomůcek nepochybně v den nápadu určit, které soudní oddělení věc projedná.

Při vědomí takto sofistikovaného systému, který i přes to dle Nejvyššího soudu ČR neodpovídá doktrinálnímu vykladu garance práva na zákonného soudce, vystává velice zásadní otázka: Odpovídají i ostatní rozvrhy práce zákonným požadavkům?

Odpovědi na tuto otázku většinou nachází ta strana soudního sporu, která tzv. „tahá za kratší konec provazu“. V praxi však dojde pouze k průtahům v řízení, kdy perspektiva „delšího konce provazu“ není zajištěna.

Na druhou stranu jsou rozvrhy práce každoročně tvořeny příslušným předsedou soudu, který konkrétní rozvrh práce projednává s příslušnou soudcovskou radou. Pokud nápad věcí na příslušný soud není rozdělen dle shora nastíněného, proč se svého zákonného práva na zákonného soudce nedovolat.

Na druhou stranu by měl mít každý předseda soudu výše uvedené na paměti a případné námitce nesprávné obsazenosti soudu předcházet tak, že rozvrh práce vytvoří v souladu s požadavky doktríny a algoritmus nápadu věcí (zejména v případech, kdy je práce přidělována na základě automatizovaného počítačového systému) bude následně zveřejněn. Na druhou stranu ovšem v čase informačních technologií a elektronizace státní správy lze pouze stěží požadovat, aby takový algoritmus byl na první pohled schopen pochopit každý občan.

Mgr. Martin Šimek, advokátní koncipient

Mgr. Luboš Fojtík, advokátní koncipient

Konečná & Šafář

Široká 36/5

110 00 Prague 1

Czech Republic

Tel.: +420 221 990 455 

Email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář