V tomto příspěvku se pokusíme nastínit, popsat a zamyslet se nad základními projevy starořímské zásady iura novit curia v současném civilním soudním řízení. Zásada iura novit curia bývá v zásadě překládána jako „soud zná právo“ a je charakteristická zejména pro země kontinentální právní kultury[1]a tedy nepochybně i pro Českou republiku.[2]

Jaké tedy ve skutečnosti jsou povinnosti plynoucí soudům ze zásady iura novit curia? Z našeho pohledu je jako základní praktické projevy této zásady v civilním soudním řízení[3]  možno vnímat následující dvě povinnosti soudů, které při nedodržení mohou mít zcela stěžejní dopad na výsledek řízení:

1. povinnost soudu provádět právní kvalifikaci na základě skutečností stranami vylíčených v řízení a na základě provedených důkazů; a

2. povinnost soudu znát právní předpisy (obsah práva) a tedy nepožadovat dokazování práva  jako skutečnosti, [4] a to jak ve vztahu k právu České republiky tak ve vztahu k právu zahraničnímu, které je potřeba užít, bylo-li toto stanoveno příslušnou kolizní normou.

Byť se výše uvedené může mnohým na první pohled jevit jako zcela zřejmé, v soudní síni se lze často setkat s neplněním jak první, tak druhé (byť v tomto ohledu pouze ve vztahu k cizímu právu) z výše uvedených povinností jednotlivými soudy.

Takovým jednáním soudů pak dle našeho názoru dochází k nedůvodnému přenášení povinností na konkrétní účastníky řízení. S ohledem na tento, z našeho pohledu nežádoucí, stav, se pokusíme v tomto příspěvku za přispění příslušné judikatury a právní argumentace potvrdit výše uvedené premisy a svojí troškou se tak pokusit zlepšit procesní postavení jednotlivých stran v civilním soudním řízení.

Povinnost soudu provádět právní kvalifikaci

Zde si úvodem dovolíme přednést krátký příklad z denní soudní praxe. Na tomto místě požádáme čtenáře, aby se pokusil představit si standardní spor např. o náhradu škody. Žaloba byla řádně podána, žalobce vylíčil skutkový stav, označil důkazy a uvedl, že požaduje náhradu škody ve výši XY. V průběhu řízení vyjde najevo, že nejsou naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti na straně žalovaného, a tedy není možné žádat po něm náhradu škody, nicméně z vylíčených skutkových tvrzení se jeví, že by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud zde ovšem bez dalšího, pouze na základě absence předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, žalobu zamítne, neboť žalobce požadoval částku nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, ale z titulu náhrady škody. 

Takový postup je podle našeho názoru zcela v rozporu se základními principy civilního řízení. Civilní soudní řízení je založeno mimo jiné na povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, která je uložena účastníkům řízení – zejména sporných,[5] tato povinnost pak ovšem spočívá pouze v tom, že každá ze stran sporu je povinna v průběhu řízení (ve lhůtách pro to stanovených) tvrdit skutečnosti pro řízení rozhodné a k prokázání těchto skutečností označit příslušné důkazy. Povinností stran sporu vśak nikdy nemůže být provádění a už vůbec ne dokazování právní kvalifikace (právního stavu) konkrétního případu.[6]

Uvedený příklad nesprávného rozhodnutí se bohužel poměrně často objevuje i v praxi, proto se na tomto místě pokusíme zamyslet nad tím, jakým způsobem by soud měl v této situaci správně postupovat.

Dospěl-li by soud v modelovém případě k názoru, že byť se žalobce domáhá nároku náhradu škody, tak z vylíčených skutkových tvrzení a provedených důkazů vyplývá, že na straně žalobce nevznikla škoda, ale naopak na straně žalovaného vzniklo v příslušné výši bezdůvodné obohacení, je soud bez ohledu na právní kvalifikaci provedenou žalobcem povinen rozhodnout tak, že se žalobě vyhovuje, a to v rozsahu, v jakém se žalovaný bezdůvodně na úkor žalobce obohatil, samozřejmě při respektování zásady vázanosti žalobním návrhem pouze do částky požadované žalobcem v žalobě.

V případě, že příslušný soud nebude mít z předložených důkazů vznik onoho bezdůvodného obohacení či jeho výši za prokázané, měl by soud žalobce v tomto ohledu poučit a vyzvat k doplnění předmětných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „OSŘ“). Soud by tedy v této situaci měl žalobu nikoli zamítnout, ale poučit žalobce, že nemá za prokázaný vznik požadovaného nároku z titulu náhrady škody, ale že je možné, že došlo k bezdůvodnému obohacení a vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a doložení příslušných důkazů, je-li to potřeba. Jiný přístup, tedy zejména jakási „závislost“ soudu na právní kvalifikaci provedenou účastníky řízení, není dle našeho názoru správný a neoprávněným způsobem zasahuje do práv účastníků řízení.

V tomto ohledu nepřipouští žádné pochybnosti ani ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, z níž je možno vyvodit následující závěry:

a. Žádná ze stran sporu, a zejména pak žalobce jako účastník v řízení, není povinna provádět právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek, když toto právní posouzení přísluší soudu v souladu se zásadou "iura novit curia“[7]

b. Provedla-li některá ze stran sporu takovou právní kvalifikaci[8] – neboť tím chtěla soudu ukázat cestu k „správnému rozhodnutí“, není tato pro soud v žádném případě závazná, neboť nelze upřít soudu, aby v závislosti na skutkových zjištěních, učinil sám odlišné, právu odpovídající, hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá.[9]

Povinnost soudu znát cizí právo vs. dokazování cizího práva jako skutečnosti

Zatímco první rozebíraná otázka je řešena judikaturou i odbornou veřejností jednoznačně a pochybení zde bohužel vznikají z důvodů o nichž možno pouze polemizovat na straně soudů, druhá otázka vzbuzuje nejistotu nejen u soudů, ale i u odborné veřejnosti a nejednotné názory lze najít také v odborné literatuře.

Žádné pochybnosti nelze nalézt u otázky, zda má či nemá být předmětem dokazování právo České republiky, a to v rozsahu právních předpisů publikovaných ve Sbírce listin, Sbírce mezinárodních smluv a v Úředním věstníku EU,  předmětem dokazování pak naopak mohou být  předpisy lokální (např. obecně závazné vyhlášky obcí), které nejsou publikovány ve Sbírce zákonů.[10] Tato skutečnost je zřejmá přímo ze zákonné dikce § 121 OSŘ a v praxi nečiní zásadní potíže.

Na druhé straně se, v soudních řízeních s mezinárodním prvkem, kdy je jako právo rozhodné na základě příslušných právních norem určeno zahraniční právo, tedy nikoli právo České republiky, v praxi pravidelně setkáváme s požadavky ze strany soudu na jednu ze stran (zpravidla žalobce) k prokázání obsahu relevantních ustanovení konkrétního cizího právního řádu. Soud tímto postupem, tedy přenesením důkazní povinnosti ohledně cizího práva na účastníky řízení, jedná zcela v rozporu s kontinentálními principy řízení a užívá tak metody typické pro právní řády anglo-americké, v nichž je zpravidla potřeba právo dokazovat jako jakoukoli jinou skutečnost. Tímto způsobem navíc přenáší soud na účastníky řízení povinnosti, které jim z žádného zákonného ustanovení nevyplývají, a kterých splnění může představovat zejména u případů kdy je rozhodné právo poněkud „exotické“[11] značnou finanční zátěž pro stranu, které je tato povinnost uložena.

Takové jednání soudu je tedy dle našeho názoru zcela v rozporu se zásadou iura novit curia, neboť není dán žádný základ pro to, aby se tato zásada neuplatnila i ve vztahu k cizímu právu,[12] byť v tomto případě její konkrétní projev neznamená, že soud musí nutně každé cizí právo předem znát, ale znamená povinnost soudu si obsah takového práva zjistit.[13] V ideálním případě by toto právo pak mělo být soudem aplikováno tak, jako zemi jeho původu, tzn. reflektujíc příslušnou lokální judikaturu a doktrinální výklad. Taková představa je nicméně zatím spíše z říše snů.

Byť se v literatuře[14] lze setkat s také s názory, že právo cizích států musí být před soudem dokazováno, tyto názory dle našeho názoru neodpovídají jak právní kultuře České republiky, tak ani platné legislativě. Podporu našeho tvrzení je možné najít také v judikatuře, když např. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006 jednoznačně vyjádřil názor, že podle ustanovení § 121 OSŘ. není třeba dokazovat právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky a „…byť zákon tuto zásadu výslovně uvádí jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na právní předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo.“

Nad rámec již uvedeného lze ještě zdůraznit, že Česká republika je, mimo jiné, smluvní stranou Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu[15], na základě které mají justiční orgány smluvního státu (není-li k tomu pověřen orgán jiný) právo zažádat o poskytnutí informací o občanském a obchodním právu, jakož i o řízení v oblasti občanského a obchodního práva a o organizaci soudnictví konkrétního smluvního státu této Úmluvy a je to právě tedy právě soud, který má nejlepší předpoklady pro zjištění obsahu cizího práva od příslušných orgánů jiných států.[16] Nelze samozřejmě vyloučit ani součinnost konkrétních účastníků řízení v tomto směru, nicméně dle našeho názoru není možné takovou součinnost považovat za jejich povinnost.

Lze tedy uzavřít, že dle našeho názoru jsou požadavky obecných soudů na prokazování cizího práva účastníky řízení v rozporu s platnou právní úpravou a ovlivní-li nesplnění této „domnělé“ povinnost účastníkem výsledek řízení, resp. nebude-li soud zjišťovat a následně aplikovat cizí právo z moci úřední, zcela nepochybně se jedná o vadu řízení, jenž může sloužit následně např. jako odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) OSŘ.

Výhled do budoucna

S ohledem na dlouho připravovanou rekodifikaci soukromého práva v České republice, do níž spadá také změna úpravy mezinárodního práva soukromého, která by se po rekodifikaci občanského práva stala obsoletní a nepostačující, je možné další podpůrné argumenty hledat také ve vládním návrhu nového zákona o mezinárodním právu soukromém[17], a to konkrétně v jeho § 24 odst. 2, který stanoví, že „Pokud dále není stanoveno jinak, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo jiný orgán veřejné moci učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření.“

Důvodová zpráva[18] k předmětnému ustanovení v zásadě přebírá výše uvedenou argumentaci, když v ní můžeme nalézt následující názor: „Český soud není povinen znát cizí právo, je však povinen obsah tohoto práva zjistit, jestliže na ně odkazuje kolizní norma.“

Byť se jedná o důvodovou zprávu k připravovanému zákonu, máme za nepochybné, že cílem výslovného uvedení povinnosti aplikovat cizí právo, resp. zjistit jeho obsah soudem z úřední povinnosti, bylo pouze odstranění jakýchkoli pochybností o již existující povinnosti soudů a v českém právním řádu by se tedy nemělo jednat o žádné převratné novum.[19] Z praxe je ovšem zřejmé, že značná část soudcovského stavu bude touto explicitní dikcí nemile překvapena.

Mgr. Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

Konečná & Šafář

Široká 36/5

110 00 Prague 1

Czech Republic

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Tel.: +420 221 990 455

www.konecna-safar.com 

[1] Derlén, M. Multilingual Interpretation of European Union Law. Kluwer Law International,  2009, s. 316.

[2] Srov. Knapp, V. Teorie Práva, Západočeská univerzita – fakulta právnická, 1994, s. 138.

[3] V dalším textu budeme uvažovat především o soudním řízení sporném, a to zejména s ohledem na existenci nejmarkantnějších konfliktů  ve vztahu k zásadě iura novit curia  ve sporných řízeních. 

[4] Mimo jiné právě v tomto spočívá základní rozdíl mezi právním systémem kontinentálním a systémem angloamerickým při dokazování.

[5] Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Doplněk, 2003, s. 376.

[6] Srov. Knapp, V. Teorie Práva, Západočeská univerzita – fakulta právnická, 1994, s. 138.

[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.února 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004 a shodně také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 04. prosince 2007, sp.zn. 22 Cdo 4457/2007.

[8] Samozřejmě v praxi bývá pravidlem, že se jednotliví účastníci pokouší, a často správně, sami právně kvalifikovat svůj nárok.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 2677/2004.

[10] Gerloch, A., Teorie práva, 4. vydání, Nakladatelství a vyd. A. Čeněk, Plzeň, 2007, s. 207.

[11] Hojně se vyskytují např. požadavky na prokazování čínského práva.

[12] Byť OSŘ s tímto výslovně nepočítá, nicméně při jeho interpretaci je potřeba vycházet ze základních doktrinálních principů civilního práva procesního a mezinárodního práva soukromého.

[13] Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. Doplněk, 2001, s. 177.

[14] Srov. Např. Gerloch, A., Teorie práva, 4. vydání, Nakladatelství a vyd. A. Čeněk, Plzeň, 2007, s. 207 nebo Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Doplněk, 2003, s. 380.

[15] Vyhlášena pod č. 221/1998 Sb.

[16] Předmětná úmluva samozřejmě představuje pomoc pouze ve vztahu ke značně omezenému počtu cizích právních řádů, nicméně i tak lze její existenci a dikci jednotlivých jejích ustanovení považovat za argument, který podporuje názor v tomto příspěvku presentovaný.

[17] Návrh je dostupný na http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Vladni_navrh_ZMPS.pdf. 

[18] Dostupná z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova_zprava_ZMPS.pdf.

[19] Ke shodnému názoru dospívá také např. P. Ševčík v článku dostupném na http://www.epravo.cz/top/clanky/aplikace-ciziho%20-prava-pred-ces%20kymi-soudy-po-1-1-2012-dojde-k-zasadn%20i-zmene-61233.html.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář