V tomto příspěvku se pokusíme nastínit problematiku pořízení zvukového záznamu, přípustnosti použití zvukového záznamu jako důkazu v civilním soudním řízení a rovněž naznačit některé problematické aspekty výkladu (zejména judikatorního) týkající se přípustnosti, resp. nepřípustnosti takového důkazu.

V souladu s ustanovením § 125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“) mohou v občanském soudním řízení sloužit za důkaz „všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské a exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“. Jak je z formulace § 125 OSŘ patrné, jedná se výčet demonstrativní. Díky rozvoji techniky (zejména pak mobilních telefonů) má dnes prakticky každý možnost téměř okamžitého zaznamenání určité události (ať již ve formě záznamu telefonního hovoru, nebo jiného audio záznamu, fotografie, či videozáznamu). Je tedy více než logické, že v posledních letech přibylo případů, kdy účastník navrhuje k prokázání určitého tvrzení v řízení důkaz zvukovým záznamem. Soudy jsou tak nuceny zabývat se přípustností takového důkazu v soudním řízení.

Jedním z prvních významných rozhodnutí zabývajících se uvedenou problematikou je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1998, sp.zn. 21 Cdo 1009/98. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede“.

Na úrovni ústavních zákonů jsou limity přípustnosti takového pořízení zvukových a jiných záznamů upraveny zejména v čl. 13 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), který stanoví, že „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“ Další relevantní úprava je obsažena zejména v ustanoveních čl. 7 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a čl. 10 odst. 2 Listiny zakotvujícím právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněná pod č. 209/1992 Sb., která je ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní úmluvou o lidských právech a  základních svobodách, jíž je Česká republika vázána a jež má přednost před zákonem, stanoví ve svém čl. 8 odst. 1, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“.

S ústavně garantovanými právy a svobodami koresponduje úprava ochrany projevů osobní povahy zakotvená v § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Ustanovení § 12 odst. 1 OZ stanoví, že „písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením“. Výjimky z tohoto ustanovení potom zákon vymezuje ve formě tzv. zákonných licencí (zákon přitom rozeznává licenci úřední, uměleckou a vědeckou a licenci zpravodajskou), na základě nichž lze uvedené projevy osobní povahy získat a použít (resp. v případě úřední licence pouze použít) i bez souhlasu dotčené osoby.[1]

Ustanoveními OZ zakotvujícími tzv. zákonné licence, zejména § 12 odst. 2 OZ také soudy i po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1009/98 zpravidla argumentovaly při provádění zvukových záznamů jako důkazu v soudním řízení.

Dalším, do doby jeho zrušení nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 191/05, zásadním rozhodnutím v otázce přípustnosti zvukových záznamů jako důkazu v občanském soudním řízení je rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1224/2004, v němž se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, když zamítl dovolání žalobce ve věci žaloby na ochranu osobnosti. Nejvyšší soud přitom v odůvodnění uvedeného rozsudku vyslovil dva klíčové závěry..

Prvním z nich je dovození konkludentního souhlasu účastníka hovoru s jeho nahráváním. Nejvyšší soud konstatoval, že „V případech (privátních telefonických hovorů), kdy volající oslovuje volaného telefonního účastníka, dává tím především podnět ke komunikaci mezi těmito účastníky telefonního hovoru, a fakticky tak i vstupuje do soukromí volaného účastníka se všemi z toho plynoucími konsekvencemi. K tomu přistupuje fakt, že volající k telefonátu využívá soudobých technických prostředků, o nichž je obecně známo, že samy mohou být vybaveny řadou technických funkcí – např. telefonní přístroje mimo jiné např. funkcí „hlasitý telefon hands – free“ (umožňující především větší komfort při telefonování), nebo funkcí „nahrávání hovoru“ (mající zejména význam pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního rozhovoru), apod.“ „Volající proto hovor iniciuje za situace obecné povědomosti o možnosti, že takový hovor může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván…“. „Pokud pak volající přesto telefonát uskutečňuje za těchto předpokladů, lze dovozovat, že tím současně konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu (neprojeví-li přitom ovšem opak).“

Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí současně výslovně konstatuje, že „odhlíží od alternativy, kdy by hovor případně zaznamenával sám volající“. Dle našeho názoru však není třeba rozlišovat, zda je hovor zaznamenán jeho iniciátorem či příjemcem – onu obecnou povědomost o možnosti nahrávání mají jistě oba dva stejnou a vedou-li spolu vzájemný hovor, je stejný i onen vstup do soukromí druhého účastníka. Tomu by snad nasvědčovala i poněkud obecnější formulace Ústavního soudu, který možnost konkludentního souhlasu posvětil, když ve svém nálezu ze dne 13.9.2006, sp.zn. I. ÚS 191/05 mj. konstatoval, že „je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory“. Takovým záznamem tedy není nijak zasahováno do ústavně zaručeného práva na ochranu dopravovaných zpráv.

Druhým zásadním závěrem, který Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil je, že záznam hovoru byl použit k účelům úředním na základě zákona a nejedná se tedy o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Nejvyšší soud ČR v daném případě dospěl k závěru o přípustnosti provedení důkazu bez souhlasu účastníka hovoru, přičemž tento závěr odůvodnil použitím § 12 odst. 2 OZ, když konstatoval, že pokud v případech tzv. zákonných licencí pro úřední účely „nejsou překročeny zákonem stanovené meze, pak jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je tímto způsobem zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tyto zákonné úřední licence především nahrazují v těchto případech příslušné svolení dotčené fyzické osoby. Podle zmíněného ustanovení tak mohou být např. pro účely důkazního řízení užity hmotné nosiče zachycující jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, přičemž musí mít vždy bezprostřední věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu.“

Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 13.9.2006, sp.zn. I. ÚS 191/05 tuto argumentaci  odmítl a výše citovaná rozhodnutí Vrchního soudu (sp.zn. 1 Co 6/2003) i Nejvyššího soudu (sp.zn. 30 Cdo 1224/2004) zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že „za projev úřední licence nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“

Uvedená argumentace Ústavního soudu se již objevuje i v následné soudní judikatuře.[2] Provedení důkazu záznamem osobní povahy je tak podmíněno nejen jeho pořízením v souladu s obecně závaznými právními předpisy, ale také souhlasem nahrávaných osob s jeho použitím. Je však nasnadě, že v případě, že je zvukový záznam v neprospěch nahrávaného účastníka, není pravděpodobné poskytnutí jeho souhlasu s použitím takového důkazu.

Pokud jde o civilní řízení, vyplývá tedy z dosavadní judikatury, dle našeho názoru, snad až příliš striktní závěr, kdy je právu na ochranu osobnosti poskytována při hodnocení přípustnosti použití důkazu zvukovým či jiným záznamem osobní povahy automaticky vyšší ochrana než právům či zájmům jiným. Lze si tedy klást otázku, zda je tento stav skutečně v souladu s právem na spravedlivý proces, popřípadě v některých případech též s institutem dobrých mravů. Osobně bychom uvítali, kdyby soudy rozhodovaly o připuštění těchto důkazů ad hoc, s ohledem na váhu jednotlivých základních práv, popř. zájmů stojících proti sobě.

Tomuto výkladu (alespoň v části týkající se základních práv či svobod) by snad svědčil též ustálený názor Ústavního soudu, který byl vyjádřen například již v nálezu ze dne 12.10.1994, sp.zn. Pl. ÚS 4/94 (ačkoli jde o nález v trestní věci, domníváme se, že závěry v něm obsažené mají obecný přesah). Podle něj může dojít k omezení základních práv či svobod v případě jejich kolize, i když ústavní úprava omezení nepředpokládá. Je ovšem třeba v takovém případě, tj. případě, že soud dojde k závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou základních práv stojících v kolizi, využít všech možností, aby zásah do druhého z nich byl minimalizován.[3]

Závěrem považujeme za vhodné znovu připomenout, že výše uvedené se týká pouze projevů osobní povahy. Skutečnost, že nikoli každý audio záznam zachycuje projevy osobní povahy, potvrzuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. Rovněž v této věci šlo o připuštění důkazu nahrávkou telefonního hovoru. Navrženým důkazem byl hovor tří osob, přičemž jedna z nich o nahrávání nevěděla. Nejvyšší soud dovodil přípustnost tohoto důkazu, když argumentuje tím, že ustanovení § 11 a § 12 OZ „poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jež mají osobní povahu. Osobní povahu proto – jak z logiky věci plyne – zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. Zvukový záznam, který byl v posuzovaném případě soudy přijat jako důkaz, je záznamem jednání společníků obchodní společnosti o problémech dané obchodní společnosti. Za těchto okolností proto nelze projevy účastníků zaznamenávaného hovoru považovat za projevy osobní povahy.“

Lze tedy shrnout, že za současného judikaturního stavu je použití soukromě pořízeného audio záznamu projevů osobní povahy jako důkazu v občanském soudním řízení prakticky téměř vyloučeno. Je totiž nutné nejen jeho pořízení a opatření v souladu s platnými právními předpisy, ale také souhlas zúčastněných osob s jeho použitím. Poněkud jiná je situace v případech hovorů fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, přičemž takové záznamy zpravidla nebudou mít charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto bude možné v civilním soudním řízení připustit.

Mgr. Helena Vošmiková, advokátní koncipientka

Martin Krabec, právní asistent

Široká 36/5

110 00 Prague 1

Czech Republic

Tel.: +420 221 990 455

Fax: +420 221 990 450

www.konecna-safar.com

[1] Ustanovení § 12 odst. 2 vymezuje zákonnou licenci pro úřední účely následovně „Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.“  Ustanovení § 12 odst. 3 vymezující licenci vědeckou a uměleckou a licenci zpravodajskou potom stanoví „Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.“

[2] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.11.2008, sp.zn. 22 Cdo 4172/2007.

[3] Uvedený závěr týkající se nutnosti šetřit základní práva a svobody také v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize je možné opřít též přímo o čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář