Dne 9. února 2012 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku jednomyslně rozsudek v nadepsané věci. Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví v souvis­losti s okol­nostmi provázejícími řízení o žalobách na určení vlastnického práva k nemovi­tostem, které byly vesměs zkonfiskovány jeho rodině na základě prezidentských dekretů po druhé světové válce.

Stížnost se týká jednoho z mnoha obdobných soudních řízení zahájených stěžovatelem v České republice. Po smrti stěžovatele v dubnu 2009 nastoupil na místo stěžovatele v řízení jeho syn.

Evropský soud se zabýval zejména tím, zda mohla být ovlivněna spravedlivost daného občanskoprávního řízení v důsledku medializovaných výroků některých politiků, zavedení dohledu Ministerstva spravedlnosti a paralelně probíhajícího trestního řízení proti stěžovateli a jeho právnímu zástupci. Zaměřil se přitom hlavně na některé dílčí aspekty práva na spravedlivý proces, jako je nezávislost a nestrannost soudů a rovnost zbraní v soudním řízení.

Konstatoval předně, že několik vysoce postavených politiků, včetně ministrů a představitelů významných politických stran, se vyjádřilo v tom smyslu, že rozhodnutí soudů ve prospěch stěžovatele v (jiných) sporech jsou chybná a že úspěch stěžovatele, jako potomka nacisty, je pro stát nepřijatelný. Ministerstvo spravedlnosti si dále vyžádalo od soudů informace o průběhu příslušných řízení, a to nad rámec své běžné dohledové praxe. Vůči stěžovateli a jeho právnímu zástupci konečně bylo v souvislosti s majetkovými spory po určitou dobu vedeno (a později odloženo) trestní řízení, ve kterém byly shromážděny informace o postupu stěžovatele při jeho snaze o vydání nemovitého majetku. Evropský soud přitom nemohl ponechat bez povšimnutí, že již na vnitrostátní úrovni Ústavní soud označil ve svém souhrnu zmíněné aktivity dotýkající se stěžovatele za nepřiměřené a nepřijatelné v demokratické společnosti.

Přestože Evropský soud neshledal žádné důkazy o tom, že by výše uvedené skutečnosti negativně ovlivnily výsledek občanskoprávního řízení, v němž stěžovatel neuspěl, a nechtěl ani o této otázce jakkoli spekulovat, zdůraznil zásadní význam zdání nestrannosti soudců a spravedlivosti řízení vůbec a z toho plynoucí důvěry veřejnosti v soudy. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatel mohl mít o spravedlivosti řízení pochybnosti postavené na objektivním základě, a proto řízení jako celek nesplnilo požadavky práva na spravedlivý proces, čímž došlo k porušení článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech.

Evropský soud naopak odmítl další námitky stěžovatele týkající se údajného porušení práva na ochranu majetku a zákazu diskriminace.

Na spravedlivém zadostiučinění Evropský soud přiznal 10 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy a 3 830 eur jako náhradu nákladů řízení. Naopak zamítl nárok ve výši cca 200 000 eur uplatňovaný jako náhradu majetkové škody.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva není pravomocný. Účastníci řízení mají možnost v tříměsíční lhůtě požádat o postoupení věci velkému senátu.

Zdroj: Tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář