Mechanismus dotazování týkající se řízení o předběžné otázce umožňuje soudcům z jednotlivých členských států pokládat Evropskému soudnímu dvoru (ESD) dotazy k vyjasnění jednotlivých ustanovení komunitárních předpisů. Tato možnost přitom přísluší ve smyslu ust. čl. 234 Smlouvy o založení ES národním soudům (u soudů poslední instance je dokonce povinností), přičemž arbitrům rozhodujícím v rozhodčím řízení tato pravomoc dána není. Vyloučení rozhodců z „dotazovacího procesu“, potvrdil ESD již ve svém rozhodnutí ve věci Nordsee V. Reederei Mond (Případ Nordsee)[1].

Základním odůvodněním, o než se v Případě Nordsee ESD opíral, bylo, že rozhodčí doložka (případně rozhodčí smlouva či dohoda o rozhodci), je výlučně soukromoprávního charakteru protože její závaznost plyne pouze ze smluvního ujednání stran sporu. S ohledem na uvedené tedy není možné rozhodčí senáty považovat za „soud či tribunál členského státu“ ve smyslu ustanovení § 234 Smlouvy o založení ES.

ESD v Případě Nordsee  použil kritéria nastavená ještě v případě Vaasen Göbbels[2], na jejichž základě se posuzuje zda je orgán považován za soud či tribunál. Jedná se o těchto pět kritérií, které musí takový orgán splňovat:

a.        musí být vytvořen na základě zákona

b.        musí být stálý

c.        musí respektovat požadavky spravedlivého procesu

d.        musí aplikovat právo

e.        ti, kteří spadají do jeho jurisdikce se k němu mají povinnost dostavit

V obecné rovině by bylo možno se domnívat, že rozhodčí řízení naplňuje veškeré výše uvedené požadavky, a to přinejmenším v případech stálých rozhodčích soudů, které naplňují také požadavek stálosti uvedený výše. Nicméně jeví se, že základním kamenem úrazu je poslední požadavek, neboť, jak lze dovodit z rozhodnutí ESD ve věci Danfoss[3], je to právě pouhá možnost stran (nikoli povinnost) zvolit k řešení sporů buďto cestu klasického soudu nebo soudu rozhodčího, která odlišuje „soud“ ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení ES od stálého rozhodčího soudu. Takové chápání je dle našeho názoru minimálně diskutabilní, a to zejména s ohledem na skutečnost, že rozhodčí smlouva je od jejího uzavření pro strany závazná a tyto se tedy musí následně před rozhodčí soud dostavit obdobně, jako je tomu u soudů státních.

Z tohoto úhlu pohledu se jeví, že ESD toto kritérium vykládá tak, že účast před předmětným orgánem musí být obligatorní bez vazby na splnění jakékoli další podmínky (v tomto případě tedy uzavření rozhodčí doložky).

Rozhodnutí v Případu Nordsee tedy vesměs znamená, že rozhodci ani rozhodčí soudy nemohou využívat výhod spojených s institutem řízení o předběžné otázce,[4] na druhé straně je toto rozhodnutí možno vnímat jako základ pro oslabení závaznosti rozhodnutí komise pro rozhodce a rozhodčí soudy, jelikož se nejedná o „soudy či tribunály“ ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení ES.

Takovou interpretací a postojem tedy může dojít k ohrožení jednotnosti výkladu komunitárních předpisů ze strany národních soudů, potažmo komise, na straně jedné a rozhodců a rozhodčích soudů na straně druhé, je tedy otázkou, nakolik je takový přístup správný a nakolik odráží cíle, jichž má být dosaženo.

Mgr. Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

Široká 36/5

110 00 Prague 1

Czech Republic

Tel.: +420 221 990 455

Fax: +420 221 990 450

mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

www.konecna-safar.com

[1] Rozhodnutí ve věci č. 102/81 ze dne 23. března 1982.

[2] Rozhodnutí ve věci č. 61/65, ze dne 30. června 1966.

[3] Rozhodnutí ve věci č. 109/88 ze dne 17. října 1989.

[4] Byť k takové situaci může dojít, třeba v důsledku řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem členského státu.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář