Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. října 2009 sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 potvrdil názor, který je zastáván akademickou obcí i praktikujícími právníky,[1] když potvrdil, že právní institut zrušení rozhodčího nálezu ve podle § 31 zák. o rozhodčím řízení (dále jen zák. o r.ř.) nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu; formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 zák. o r. ř.

Úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, tj. správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení.

Za „nedovolené“ podle § 31 písm. f) zák. o rozhodčím řízení přitom je třeba považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Uvedené znamená, že „nedovolenost plnění“ je spojena s předmětem závazku (s plněním žalované strany) a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na požadované plnění odepřen (pro rozpor s dobrými mravy).

Z uvedeného rozhodnutí je tedy zřejmé, že s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zrušit rozhodčí nález s odůvodněním, že výkon práva na plnění podle něho přiznané (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) odporuje dobrým mravům a je tak podle tuzemského práva nedovolené.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář