Ve vztahu k Římské úmluvě (Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy) řešil Evropský soudní dvůr (ESD) otázku, resp. možnost štěpení obligačního statutu neboli tzv. dépeçage, tedy situaci, kdy se různé části smlouvy řídí odlišným právem, v případě č. C-133/08 Intercontainer Interfrigo SC (ICF) v Balkenende. Belgická společnost podala žalobu v Nizozemsku proti nizozemské společnosti k úhradě nezaplacených faktur vystavených na základě uzavřené charterové (dopravní-nájemné) smlouvy[1] mezi oběma stranami.

Žalovaný ve sporu namítal, že dle nizozemského práva, které považoval za právo rozhodné, byl nárok žalobce promlčen. Podle žalobce ovšem uvedená pohledávka promlčena nebyla, neboť na základě belgického práva, které je podle něho právem rozhodným pro smlouvu, ještě namítané promlčení nenastalo. V tomto ohledu žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že původní smlouva není smlouvou o přepravě ve smyslu čl. 4 odst. 4 Římské úmluvy, musí být rozhodné právo určeno nikoliv na základě čl. 4 odst. 4, ale na základě odst. 2 tohoto čl. 4 Římské úmluvy, podle kterého je právem rozhodným pro tuto smlouvu právo země, kde se nachází hlavní sídlo žalobce. Případ se pak obrátil mimo jiné ve spor o interpretaci a aplikaci článku 4 odst. 1 Římské úmluvy, který stanoví, že: V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí. Na část smlouvy, kterou lze od zbytku smlouvy oddělit a která úžeji souvisí s jinou zemí, však lze výjimečně použít právo této jiné země. Zásadní tedy byla zejména druhá (zvýrazněná) část citovaného ustanovení, a tedy byla řešena otázka, jaké zásady platí ve vztahu k možnosti užití různých právních řádů pro rozdílné části jedné smlouvy.

ESD se k nastolené otázce vyjádřil zejména v bodě 45 citovaného rozhodnutí, kde uvedl, že možnost rozdělení smlouvy na několik částí za účelem jejího podřízení několika právním řádům ohrožuje cíle úmluvy a lze ji připustit pouze v případě, že smlouva je tvořena několika částmi, které lze považovat za vzájemně na sobě nezávislé. Tímto výrokem ESD dal za pravdu názoru prezentovanému v stanovisku generálního advokáta.

Dalším bodem rozsudku, který ESD této otázce věnoval je bod 48, ve kterém bylo uvedeno, že čl. 4 odst. 1 druhá věta Římské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že část smlouvy se může řídit právem odlišným od práva rozhodného pro zbytek smlouvy výlučně v případě, že je její předmět nezávislý.

Z výše uvedeného je tedy ve vztahu k možnosti štěpení obligačního statutu možné vyvodit následující závěry:

1.        štěpení obligačního statutu závazkového vztahu je v rozporu s cíli Římské úmluvy, a

2.        je-li tato možnost připuštěna, pak tedy výlučně v případech, kdy je předmět konkrétní části smlouvy na zbytku nezávislý.

 Mgr. Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

Široká 36/5

110 00 Prague 1

Czech Republic

Tel.: +420 221 990 455

Fax: +420 221 990 450

www.konecna-safar.com

[1] Byť povaha smlouvy byla také jednou z otázek, pro účely tohoto příspěvku se touto otázkou nebudeme zabývat.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář