Otázka řešení nakládání s odpady a taky související odpovědnosti není ve světě práva životního prostředí žádné novum a také v rámci práva ES má svá specifika. Na počátku 21. století je pořád nezbytné vytvářet  pravidla určující nakládání s odpadem a to i za pomoci judikatury, jak ukazuje zajímavý rozsudek Evropského soudního dvora (dále jen „ECJ“) ve věci C-252/05 Thames Water Utilities ze dne 10. května 2007.

Zásadní otázkou, která byla v tomto případě řešena bylo posouzení, zda odpadová voda, která unikne z kanalizační sítě, naplňuje definici „odpadu“ ve smyslu Směrnice Rady č. 75/442/EHS (dále jen „Směrnice“) a ECJ opět svým rozhodnutím vnesl trochu více světla do vágní definice slova odpad ve smyslu Směrnice.

Thames Water Utilities Ltd je veřejnoprávní kanalizační společnost odpovědná za více než 80,000 kilometrů kanalizačních potrubí v okolí řeky Temže. Tato společnost byla žalovaná za nelegální ukládání odpadů v 11 případech v rozmezí mezi únorem a dubnem 2003. Nekontrolovaná odpadová voda unikla do kontrolovaných vod nebo na povrch v oblasti Kent. Podle žalobce, kterým byla Agentura chránící životní prostředí, v tomto případě uniklá odpadová voda tvořila tzv. „kontrolovaný odpad“ dle národního práva a současně také „odpad“ ve smyslu Směrnice. Na druhé straně stál základní argument žalovaného, že uniknutá odpadní voda nemůže být považovaná za „kontrolovaný odpad“ ve smyslu národní legislativy. Článek 75(4) Zákona o ochraně životního prostřední (Environmental Act) z roku 1990 definuje „kontrolovaný odpad” jako „odpad z domácností, průmyslový odpad a odpad vznikající při podnikatelské činnosti”. Nařízení 7A o Kontrolovaném odpadu (Controlled Waste Regulations) dále ovšem stanovilo domněnku, že odpad, který není odpadem ve smyslu Směrnice není považován za odpad z domácností, průmyslový odpad a odpad vznikající při podnikatelské činnosti, přičemž pojem „odpad ve smyslu Směrnice“ byl definován jako jakákoli látka nebo předmět, který jeho vlastník či osoba, která jej užívá odstraňuje, či zamýšlí jej odstranit, nebo je určen k odstranění, s výjimkou všeho, co je uvedeno v čl. 2 Směrnice.

Směrnice samotná definovala odpad v článku 1, když stanovila, že odpadem se rozumí jakákoli látka nebo předmět (stanovených v kategoriích v příloze č. 1), které držitel odstraňuje nebo které podle platných vnitrostátních právních předpisů musí odstranit.[1]   Právě v čl. 2 odst. 2 písm. d Směrnice je ovšem uvedena výjimka, která stanoví, že odpadem se nerozumí odpadní vody s výjimkou odpadů v kapalné formě“, za předpokladu, že je nakládání s ní upraveno již jinými předpisy.[2]  

Rozsudek

Předběžná otázka, která měla být v řízení před ECJ zodpovězena se týkala výkladu Směrnice, a to v tom směru, zda odpadová voda, která unikne z kanalizačního systému naplňuje definici odpadu ve smyslu Směrnice. V případě že by tomu tak bylo měla být také zodpovězena otázka, zda tato odpadová voda může být vyloučena z rozsahu působnosti Směrnice, ve smyslu výše citovaného čl. 2 odst. 1 nebo eventuálně odst. 2 Směrnice.

ECJ v samotném rozsudku poznamenal, že klasifikace dle přílohy Směrnice byla zamýšlená pouze jako vodítko a tento termín tedy musí být vykládán ve světle účelu Směrnice – tedy ochrany lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými účinky odpadu.[3]

S ohledem na shora uvedené a na primárně teleologický přístup k výkladu pak rovněž slovo „odstranit” nemůže být vykládáno restriktivně. Skutečnost, že odpadová voda unikla z kanalizační sítě nemá vliv na její charakter jako „odpadu“ ve smyslu Směrnice. Únikem vody z kanalizační sítě došlo k situaci, ve které provozovatel (vlastník odpadové vody) tuto vodu odstranil. To, že odpadová voda unikla náhodně nemá na vliv na výše uvedený závěr ECJ.

ECJ již ve svém předchozím rozhodnutí označil náhodný únik uhlovodíků může být charakterizovaný jako událost, jejíž prostřednictvím je jejich majitel „odstraní“[4]. ECJ rovněž uzavřel že Směrnice by byla částečně nadbytečná, v případě, kdy by uniklé uhlovodíky nebyly odpadem ve smyslu Směrnice. Ve světle uvedeného je zřejmé, že obdobné pravidlo je na místě i v tomto případě, kdy odpadová voda unikla rovněž náhodně. Závěrem tedy musí být, že pouhý záměr k odstranění odpadové vody (resp. odpadu obecně) není conditio sine qua non pro to, aby rozebíraná situace spadala do definice odpadu ve smyslu Směrnice.

 Luboš Fojtík

KONEČNÁ & ŠAFÁŘ

Široká 36/5
110 00 Prague 1
Czech Republic
Tel.: +420 221 990 455
Fax: +420 221 990 450
www.konecna-safar.com

[1] V současném znění Směrnice již byla kategorizace dle přílohy vypuštěna.

[2] Předpoklad samostatné úpravy jinými předpisy je v současné době již rovněž vypuštěn.

[3] S ohledem na současnou dikci Směrnice, kdy jednoznačně ze své působnosti již bez dalších podmínek vylučuje odpadové vody s výjimkou odpadů v kapalné formě, se jeví analýza toho, zda odpadové vody spadají či nespadají do pojmu „odpad“ ve smyslu Směrnice, jeví nadbytečná a zajímavější a přínosnější je závěr týkající se úmyslu ve vztahu k odstranění odpadu.

Komentáře

Jméno *
Mail
WWW
Opište kód   

Přidat komentář