V připravované novele DPH je po mém soudu výrazně nepříjemnou novinkou, že od 1.1.2011 budeme my podnikatelé ručit za DPH našich dodavatelů, od kterých koupíme nějaké zboží nebo službu. Troufám si tvrdit, že vláda v navrhované novele DPH ve svém deklarovaném úmyslu boje s daňovými úniky zvolila způsob, který dopadne neúměrně tvrdě a zejména aplikačně velmi obtížně na všechny podnikatele, a spíše na oběti případných podvodů než na jejich strůjce.
Podrobněji: Tento návrh zákona obsahuje mj. nový paragraf 109, ve kterém je upraven zcela nový (v rámci DPH) institut ručení za nezaplacenou daň. V tomto ustanovení tedy vláda navrhuje, aby plátce (v pozici kupujícího) ručil za DPH, kterou z nakoupeného zboží nebo služby neodvede prodávající. Toto ručení nastupuje přímo ze zákona při splnění podmínky, že kupující (odběratel) v okamžiku nákupu zboží (nebo služby) věděl nebo vědět měl a mohl, že
1. DPH uvedené na přijatém daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena, nebo že
2. prodávající se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže DPH zaplatit nebo že
3. dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.
Dále se v navrhovaném textu uvádí, že kupující (odběratel) ručí za nezaplacenou DPH také tehdy, pokud je úplata za toto zdanitelné plnění bez ekonomického opodstatnění zjevně odchylná od obvyklé ceny.
Co to tedy bude znamenat pro praxi?
Každý podnikatel (plátce DPH) se při každém nákupu zboží či služeb po 1.1.2011 může dostat do pozice ručitele za DPH, kterou z nějakého důvodu prodávající z tohoto prodeje nezaplatí. Aby tomu tak skutečně bylo, postačí, aby správce daně tomuto podnikateli prokázal:
1. že mohl a měl vědět, že toto DPH nebude úmyslně zaplacena, že
2. že mohl a měl vědět, že prodávající se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže DPH zaplatit,
3. že mohl a měl vědět, že dojde ke zkrácení daně nebo vylákání výhody nebo
4. že cena je zjevně odchylná od obvyklé ceny.
Pro praktickou aplikaci tohoto ustanovení bych přitom navíc považoval za zvlášť problematické, že text tohoto ustanovení, jak byl zmíněn výše, je dobře pochopitelný a aplikovatelný pouze znalcům trestního práva, protože se zde užívají pojmy běžné právě (a téměř pouze) v trestním právu, tedy pojmy nikoli běžně známé i právníkům praktikujícím v jiných než trestních oblastech práva, tím méně pak běžně známé (a zejména pro praxi aplikovatelné) podnikatelům provozující svojí činnost zcela v jiných oblastech než v právním poradenství.
Text tohoto ustanovení je přitom navržen tak, že pro jeho aplikaci postačí i tzv. nevědomá nedbalost (vědět měl a mohl), což potvrzuje mj. i důvodová zpráva, když tato přímo uvádí analogii k § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Znalci trestního práva mi nejspíš dají zapravdu, že tím, že text tohoto ustanovení pokrývá i zmíněnou nevědomou nedbalost, jedná se o velmi přísné ustanovení, zejména když uvážíme, že jej budou muset ve své každodenní praxi aplikovat (nebo přinejmenším zohledňovat) všichni plátci bez ohledu na jejich znalosti trestního práva.
Z výše uvedeného je dle mého názoru zřejmé, že navrhovatel (vláda) zde ve svém deklarovaném boji proti daňovým únikům zvolil způsob, který zavádí pro všechny podnikatele (plátce DPH) neúnosné riziko, že při každém nákupu zboží či služeb se mohou dostat do situace, kdy následně jim správce daně prokáže, že sice nevěděli, že při tomto nákupu nastala jedna z rozhodujících skutečností (například že DPH nebude úmyslně zaplacena), ale že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měli a mohli, že tyto skutečnosti nastanou. A pak jim jako ručiteli může správce daně přikázat (a následně i exekucí vymáhat) zaplatit dlužnou DPH za svého dodavatele, tedy jí fakticky zaplatí podruhé (když poprvé ji zaplatili tomuto dodavateli ve své úplatě za tento nákup).

Ing. Roman Landgráf -daňový poradce
www.landgraf.cz
http://danovasebeobran apodnikatele.blogspot.com/